Salesiáni spolupracovníci slaví 150 let. Dnes můžou právě přispět k tomu, aby Don Bosko žil i tam, kde už nebudou salesiáni řeholníci.

Občas potkáváme lidi, kteří sice nevěří, ale upřímně je zajímá, čemu a proč vlastně věříme. Rozhovor s nimi může obohatit obě strany. My se zbavíme předsudků vůči nim, oni naopak můžou naši zkušenost víry konfrontovat se svými nejhlubšími životními otázkami.

"Bůh miluje stejně věřící i nevěřící, všem dává svobodu se na něho s vírou obracet či s ním v životě nepočítat. Tedy i nevěřící mohou prožít naplněný život."

Kdysi jsem pozval do věznice evangelizační skupinu Armády spásy. Zpívali křesťanské písně a mezi nimi vydávali svědectví o tom, jak Ježíš Kristus změnil jejich životy. Zvláště jeden z nich silně zapůsobil, když vyprávěl o své zločinecké minulosti. Před patnácti tedy ve vězení uvěřil v Krista; od té doby žije spořádaným rodinným životem a živí se...

Závěr druhé etapy mé skoro tisícikilometrové cesty. Do Eisenerzu jsem došel přesně na den před dvaceti lety - 8. května 2006. V dalších etapách jsem si už nedělal tak podrobné poznámky, takže tady můj seriál (prozatím) končí.

Někdy člověk v horách prožívá nejen vlastní příběhy, ale setkává se i s příběhy z dávných časů. Jeden takový jsem se dočetl na konci tohoto dne.

Když Bůh přijímá lidi v jejich složité situaci, proč je církev nepřijímá? "Eucharistie není odměnou pro dokonalé, nýbrž velkorysým lékem a pokrmem slabých." (papež František)

Na další etapy putování po Alpách jsem se vydal v květnu 2006 - tedy přesně před dvaceti lety. Byly to jen tři dny, ale bylo to velmi intenzivní.

K Hochschwabu mám zvláštní vztah: je to první alpský masiv, který jsem začal dobývat hned po otevření hranic. A zažil jsem tam jedno ze svých největších horských dobrodružství.