Zpověď jako mocenský nástroj

Svátost smíření má být projevem Božího odpuštění. Někdy se však stává projevem lidského odsouzení.

Marek Drábek nedávno zveřejnil svědectví ženy, kterou sexuálně zneužíval katolický kněz. Ten po ní zároveň chtěl, aby se u něj z toho hříchu zpovídala (což výslovně zakazuje kanonické právo v kánonu 977: "Rozhřešení spoluviníka z hříchu proti šestému přikázání je neplatné, kromě případu nebezpečí smrti"). Žena tím ovšem strašně trpěla, a tak hledala pomoc u jiných kněží. Opakovaně se stávalo, že jí kněz buď nevěřil, nebo jí říkal, že za to musí Pána odprosit, nebo po ní chtěl, ať se tomu sama vzepře. Jeden se tím vůbec nechtěl zabývat, jiný jí dával nesplnitelná pokání, další řekl, ať s ním nehraje své hry. Marek Drábek k tomu dodává, že ta žena "zažívala místo pomoci a uzdravující moci spíše duchovní zneužití, kdy duchovní autorita neslyšela její bolest, ale naopak zraňovala, ponižovala a snažila se ji umlčet."

Mohl bych si myslet, že je to ojedinělý případ. Jenže podobných svědectví mám víc. Nedávno mě oslovila žena, která byla několik let psychicky týrána svým manželem. Svěřila se s tím knězi při zpovědi. Ten jí řekl, že když si toho muže vzala, musí to s ním vydržet až do smrti. Jiný jí radil, ať to nese jako oběť za obrácení hříšníků. A další tvrdil, že ona musí změnit své chování, a on se k ní pak taky bude chovat líp. Nakonec se ta žena obrátila na civilní poradenskou organizaci, která v tom jasně identifikovala psychické týrání, a doprovázela ji až k rozvodu.

A do třetice: mladý člověk se zpovídá, že žije se svou partnerkou, aniž by byli církevně sezdaní. Kněz mu dá rozhřešení jen pod podmínkou, že se od sebe co nejdřív odstěhují; nebo mu to rozhřešení nedá vůbec. Ti lidé jsou z toho smutní, ale protože kněz je pro ně velkou autoritou, tak přestanou chodit ke zpovědi i ke svatému přijímání. Obávám se, že tato zkušenost už přivedla k rozchodu s církví tisíce mladých lidí. Mluvil o tom dokonce biskup Tomáš Holub na biskupské synodě o mládeži.

Svátost smíření patří mezi uzdravující svátosti. Jistě znáte ten pocit úlevy, když se vyznáte ze svých hříchů, dostanete rozhřešení, pocítíte na sobě sílu Božího odpuštění. A jistě taky znáte kněze, kteří prostřednictví této svátosti pomáhají lidem morálně i duchovně dozrávat; citlivě je doprovází, respektují jejich svědomí, mají pochopení pro jejich slabost...

Jenže tatáž svátost má i druhou stránku: může se stát nástrojem moci. A pokud jí disponuje člověk, který sám je nezralý, nevzdělaný nebo morálně narušený, tak může tu moc snadno zneužít. Místo aby lidem pomáhal, tak jim škodí, místo aby jim přinášel Boží odpuštění, tak jim přináší lidské odsouzení. Přitom mě zaráží, jak mnoho křesťanů si to nebezpečí neuvědomuje, jak nepatřičně mnoho očekávají, jak od té svátosti, tak taky od zpovídajícího kněze.

Podle nauky církve Bůh odpouští člověku hříchy, kterých upřímně lituje. Podmínkou toho odpuštění není přijetí svátosti, ale lítost. Pouze u těžkých hříchů, tedy takových, které člověka zásadně odlučují od Boha, od lásky, od pravdy, církev vyžaduje, aby je taky vyznal ve svátosti smíření. Ale ten, kdo žije s Bohem, nedělá takové hříchy každý den, možná se jich nedopouští vůbec, nebo snad výjimečně párkrát za život. Proto v prvních staletích zpověď v dnešním smyslu neexistovala. Veřejné pokání museli konat jenom ti, kdo se dopustili nejvážnějších hříchů jako modlářství, vražda nebo cizoložství. Jinak se všichni účastnili eucharistické hostiny na základě své lítosti, stejně jak to děláme dnes při úkonu kajícnosti v úvodu mše svaté.

Individuální a pravidelná zpověď byla v církvi zavedena až mnohem později, zpočátku v klášterních komunitách, a jejím cílem bylo spíš duchovní vedení než odpouštění hříchů. V době protireformace ale sloužila i k výslovné mocenské kontrole: církev vedla takzvané zpovědní seznamy, kam musel být zapsán každý, kdo v daném roce přistoupil ke zpovědi. Kdo v seznamu chyběl, byl pronásledován jako heretik.

Dnes hodně lidí přestává chodit pravidelně ke zpovědi, ale eucharistii přijímají. Je to špatně? Myslím, že ne. Proseděl jsem za svůj kněžský život stovky hodin ve zpovědnici, a můžu říct, že většina těch zpovědí byla čistě formálních. Odříkat svých pár hříšků, každý měsíc trochu změnit pořadí nebo zvolit jiná slova, a pak si odškrtnout splněnou povinnost. V tom opravdu moc velký smysl nevidím.

Na druhé straně, když někdo využívá pravidelnou zpověď k tomu, aby kriticky reflektoval, co prožívá, aby se přibližoval k Bohu a k dobru, a má kněze, který ho v tom citlivě doprovází, tak to může být velkým požehnáním. Ale takový proces může fungovat, i když není spojený s rozhřešením, a pak tím doprovázejícím nemusí být kněz, ale kdokoliv, kdo je moudrý a ke komu má člověk důvěru. Mužů i žen, kteří nemají svěcení, a přitom umí duchovně doprovázet, je mezi námi čím dál víc.

Proč tedy kladou mnozí kněží takový důraz právě na svátostnou zpověď? Myslím, že jedním z důvodů je právě moc: kdo má informace o druhých lidech, ten je může ovládat. Víme, jak funguje tajná policie v totalitních režimech, a nakonec i dnešní politika a média: když na někoho získáte kompromitující informace, můžete ho zničit. A zpovědník má spoustu závažných informací, které nikdo jiný nemá; disponuje tedy velkou mocí. Nesmí je vyzradit, ale může je nepřímo využít proti tomu, kdo mu je svěřil, nebo k prosazení vlastních zájmů. A jelikož se po staletí zdůrazňovalo, že zvlášť detailně by měl člověk vyznávat hříchy proti šestému přikázání, udržuje si církev skrze zpověď silnou kontrolu nad tou nejintimnější oblastí člověka. Dnešní dospělý křesťan ovšem považuje takovou kontrolu za nepatřičnou. On přece koná dobro ne proto, že mu to přikazuje církev, ale na základě vlastní odpovědnosti. Proto taky nepotřebuje, aby církev každý měsíc kontrolovala jeho svědomí a ukládala mu pokání. Tohle pojetí zpovědi odpovídá etice poslušnosti, kterou už morální teologie dávno opustila.

Být zpovědníkem tedy předpokládá vysokou míru osobní zralosti, pokory, odpovědnosti. V podobné situaci jsou taky terapeuti, lékaři a další pomáhající pracovníci. Jenže ti mají povinnou supervizi a celoživotní vzdělávání, což jim pomáhá, aby tu svou moc nezneužívali. Kněz má ty možnosti taky, ale nic ho k tomu nenutí. A to mě trápí, protože kolem sebe vidím mnoho kněží, kteří se zbytečně dopouští někdy až tragických chyb.

Profesor Zulehner říká, že "kněží, nezřídka zaslepení mocí a kněžskou odpovědností, proměnili zpověď v mocenský nástroj." A papež František dodává, že "zpovědnice nemá být mučírnou, nýbrž místem Pánova milosrdenství, které nás podněcuje ke konání dobra." Snad vám teď můžu citovat pár vět, kterými jsem reagoval na fb na to úvodní svědectví zneužívané ženy: "Prosím, zachovejte si svobodu! Kdy a ke komu půjdete ke zpovědi a co tam budete říkat, je jen vaše rozhodnutí. Máte-li špatné zkušenosti, hledejte lepší kněze. Pokud se potřebujete důvěrně svěřit, tak tomu, ke komu máte důvěru, a ne tomu, kdo má svěcení. Nepácháte přece každý den těžké hříchy; a je spousta dalších cest, jak dosáhnout odpuštění..." Tak si užívejte Boží milosrdenství, protože v tom vám žádný člověk, ani církev, nemůže zabránit.