Znám jejich bolesti

V hořícím keři Bůh ujistil Mojžíše, že slyší nářek svého lidu. Dnes potřebujeme ujištění, že slyší i náš nářek.

Všichni známe tu magickou sílu ohně: když sedíme dlouho do noci u táboráku a povídáme si, zpíváme písničky. Nebo doma u krbu, stačí jen vnímat ten plamen, poslouchat praskání ohně, čerpat teplo. Anebo svíčka: ne nadarmo zapalujeme svíčky při modlitbě, při bohoslužbě, za pár týdnů o velikonoční noci prožijeme krásnou liturgii ohně. To všechno se mně vybavilo, když jsme si nedávno připomínali Mojžíšův zážitek s hořícím keřem. A napadaly mě další souvislosti.

"Mojžíš se díval, a hle – keř hořel plamenem, ale neshořel." Musel před ním chvíli stát, aby si toho všiml: možná pozoroval pár větviček, které sice hořely, ale přitom byly pořád stejné; normálně by z nich přece už dávno byl popel. Vidím v tom symbol trvalosti, nadčasovosti, nekonečné energie. My lidé se po čase unavíme, vyhoříme; Bůh ne, Bůh nikdy nevyhoří. U něj můžeme stále znova, bez konce, čerpat sílu. Ve vězení jsme prožívali zajímavou zkušenost: většina běžných zaměstnanců v tom náročném prostředí v průměru do tří let podlehla syndromu vyhoření. Ale mezi kaplany to bylo spíš výjimečné. Že bychom opravdu čerpali z nějakého silnějšího, trvalejšího zdroje? Když vidím dnes, jak náročným prostředím se stává náš svět, tak nám taky hrozí, že ztratíme energii, že můžeme vyhořet. Ale ten Boží keř hoří stále – a neshoří. Z Boha můžeme stále čerpat.

"Zuj opánky ze svých nohou, neboť místo, na kterém stojíš, je půda svatá." Když jako turista navštívím mešitu, tak si musím vyzout boty. Je to výraz úcty. Mojžíš byl na té poušti úplně sám, ale přitom intenzivně vnímal, že není sám, že je tam s ním Bůh. A místo, kde je Bůh, je místo posvátné. Každý máme ta svoje posvátná místa – nějaký kostel, poutní místo, kam se rádi vracíme; nebo kus lesa, louku, strom, horu… část přírody, kde prožíváme setkání s Bohem, propojení s vesmírem; ano, potřebujeme ta svatá místa, dávají nám jistotu něčeho stálého, pevného. Ale zároveň víme, že Bůh je všude. Možná by stálo za to aspoň pomyslně si vyzout boty, když prožijeme velkou radost, nebo i bolest, protože právě tehdy se nás dotýká Bůh. Nebo když se setkáme s něčím nepochopitelným, čemu nerozumíme, co nás přesahuje. Třeba teď ty obraty dějin, které nás šokují, a možná naplňují strachem. Ale co když právě v nich se nás dotýká Bůh?

"Hospodin pravil: Viděl jsem bídu svého lidu v Egyptě, slyšel jsem jejich nářek; ano, znám jejich bolesti." To je silná věta: znám jejich bolesti! Bůh zná naše bolesti, Bůh zná MOJE bolesti. To znamená, že mně naslouchá, vnímá, že je empatický. Jak moc to potřebujeme právě dnes – aby nám někdo naslouchal, aby vnímal, znal naše bolesti! Říkal mně kolega, který byl se studenty na lyžařském výcviku, že často potřebovali večer mluvit o tom, co zažili: když se třeba někdo na svahu s někým srazil – říct si navzájem, jak to kdo vnímal, upozornit druhého na chybu a zároveň si přiznat svou chybu, vědět, že ten druhý má zájem mě slyšet. Psychologové připomínají, jak často potřebují děti a mladí lidé sdílet své bolestné zkušenosti z rodiny nebo ze školy. My kněží, řeholníci se neustále učíme lidem naslouchat. Není to snadné, ne každý to umí. Ale potřebujeme to dnes víc než kdy jindy. A zároveň potřebujeme vědět, že Bůh nám naslouchá vždycky. Ano, Bůh "vidí moji bídu, slyší můj nářek, zná moje bolesti." Dokonce i tehdy, když je nosím hluboko v sobě, když nejsem schopen o nich mluvit s žádným člověkem.

"Bůh pravil Mojžíšovi: Já jsem, který jsem! To je moje jméno na věky." Ano, klíčová otázka naší víry: kdo je Bůh? Jaké je jeho jméno? Jaké má vlastnosti? Stále víc lidí se přiklání k jakési negativní teologii, která se snaží spíš ukázat, čím Bůh není, než popsat, jaký je. Bůh totiž natolik přesahuje lidskou mysl, že cokoliv o něm řekneme, je nutně neúplné a nedostatečné. Proto mně připadá ta odpověď Mojžíšovi geniální, a vlastně jediná správná: Ten, který je, ten, který nemůže nebýt; on je základem, tvůrcem, podstatou všeho. Tvoří nekonečný vesmír, ale zároveň vnímá i mikrosvět: miluje každého člověka, každý kámen, každý strom, každý atom. To je dost odlišné od té představy přísného soudce, ve které mnozí z nás vyrostli. Jak napsal Bruno Mori: "Pokud jsme my lidé součástí Vesmíru a je-li Vesmír branou k oné původní dobrotivé a láskyplné Energii, kterou označujeme tradičním jménem "Bůh", pak musíme dojít k závěru, že v určitém smyslu jsme i my proniknuti Bohem; a že láska, kterou prožíváme, je lidský způsob, jak manifestovat přítomnost "božského" v našem světě."

Tak, takhle si Bůh vedl svůj národ skrze Mojžíše. Ale vede i nás dnes? Mám dojem, že i v té temnotě naší doby můžeme vnímat nějaké jeho doteky. Pár příkladů: zdá se, že olomoucký arcibiskup Nuzík konečně prolamuje tu neochotu naší hierarchie zabývat se do hloubky problémem zneužívání. Při bohoslužbě 23. března udělal symbolické gesto: na znamení lítosti a pokání odložil své insignie a modlil se vleže. Během křížové cesty zaznělo svědectví jedné z obětí formou modlitby k trpícímu Kristu: "Při setkání se ženami jsi chtěl, aby pochopily, nad čím skutečně mají plakat, a já chci, aby biskupové a kněží pochopili, že oběti mají nárok cítit hněv a nejistotu, že i skvělý kněz může být pachatelem a jeho skvělá pověst obětem brání jeho skutky oznámit… Ty ses na kříži cítil opuštěný svým Otcem, a já se cítila opuštěna i tebou a zdálo se mi, že cenný je pro tebe jen tvůj kněz a já nejsem víc než jeho bezcenná hračka." A biskup k tomu dodal: "Vaše utrpení a odvážné svědectví nám otevřely oči a pomohly nám uvědomit si, že jsme jako církev selhali. Nic z toho, co se snažíme dělat, nemůže vaši bolest zmírnit. Lítost nad vaším utrpením a konkrétní opatření vycházející z vašich svědectví nám však pomáhají zabránit tomu, aby se toto zlo mohlo v církvi opakovat."

Druhá zpráva: Na generální kapitule v Turíně jsme si my Salesiáni zvolili nového hlavního představeného. Je jím Fabio Attard z Malty, který se celý život věnuje teorii i praxi pastorace mládeže. Dvanáct let měl v naší hlavní radě na starosti sektor pastorace. Věřím, že bude nejen dobrým manažerem, ale že má taky prorockého ducha. Což zrovna v této době moc potřebujeme.

A do třetice: tuto neděli jsme četli pastýřský list biskupa Konzbula, který mně připadá velmi výstižný a zároveň nadějný. V brněnské diecézi jste ho slyšeli, ale pro ostatní bych z něj rád citoval pár vět: "Prožíváme radostnou neděli Laetare. Mnozí věřící dnes ovšem více vnímají napětí a rozpory, jejichž důsledkem jsou obavy a smutek. Je dobré si uvědomit, že církev má být místem setkání s Kristem, které tento svět proměňuje. Církev by měla být místem přijetí, kde se mohou pokojně tříbit různé názory se vzájemným respektem a pochopením, tak jako v rodině. Není třeba se vším souhlasit, je moudré názory korigovat, ale není vhodné ukvapeně odsuzovat. Prosím tedy, abychom nezapomínali sepnout ruce k modlitbě za dar pokojného naslouchání a moudrého rozlišování."