Zkušenost a poslání

Izaiáš, Pavel, rozeslání učeníků: "Koho mám poslat, kdo nám půjde?" Řekl jsem: "Zde jsem, mne pošli!" (Zamyšlení k biblickým textům 5. neděle v mezidobí.)

Všechny texty obsahují totéž schéma: osobní zážitek (zkušenost) Boží velikosti (lásky, milosrdenství); pochopení (uvědomění, reflexe), o co jde; přijetí poslání (zde jsem, mne pošli; budete lovit lidi…). Je toto schéma poplatné jen době svého vzniku, nebo má nadčasový význam a můžeme ho objevit i dnes v naší životní realitě?

Zážitek setkání s Bohem nás může potkat kdykoli a kdekoli. Psychologie tomu říká "náboženská zkušenost" a kupodivu ji bere velmi vážně. V roce 1969 založil sir Alister Hardy v Oxfordu Centrum pro studium náboženské zkušenosti s cílem prozkoumat rozsah a povahu náboženské zkušenosti lidí v Británii. Výzkum (1987) ukázal, že 24–45 % britské populace si uvědomuje přítomnost nějakých sil, které člověka přesahují. Někdy se tato zkušenost rozděluje na běžnou (emoční prožívání krásy přírody, modlitby, umění, lidských vztahů, setkání se smrtí apod.) a mimořádnou (člověk přestává vnímat realitu svého okolí a je zcela pohlcen oním zážitkem – mystika, kontemplace, zjevení…).

Jsem přesvědčen, že podobné zkušenosti má každý člověk, ne každý jim ale připisuje náboženský význam. K tomu je potřeba druhý krok: schopnost – a ochota! – o těchto zážitcích přemýšlet, reflektovat je. Někdy je to spontánní a snadné – pohled na noční hvězdnou oblohu v tichu a temnotě hor může v člověku vzbudit silné vědomí Boží blízkosti. Jindy na to člověk nestačí sám – vzpomínám na své vězně, kteří někdy dlouho trpí děsivými sny, nemohou spát, mají destruktivní a sebevražedné tendence… a uklidní se až poté, co pochopí, že jde o výčitky svědomí a že se musí nějak vyrovnat s tím zločinem, který spáchali – nejlépe lítostí, pokáním a prosbou o odpuštění.

Pak ovšem přijde ještě třetí krok, a ten je podstatný: "Zde jsem, mne pošli"; "Od nynějška budeš lovit lidi"; "Boží milostí jsem to, co jsem, a jeho milost, kterou mi udělil, nezůstala ležet ladem". Povaha tohoto úkolu může být velmi různá, ale vždycky jde o nějaké poslání, nový úkol, nebo zdůraznění a zopakování starého úkolu, nebo nový pohled na něco důležitého ve vlastním životě. Když jsem se setkal s realitou smrti ve své nejbližší rodině, začal jsem si mnohem víc vážit každé minuty života, která je mně dopřána. Když jsem prožil mystickou zkušenost Boží přítomnosti v mlze ve vysokých horách, začal jsem živěji vnímat Boha, který mě neustále obklopuje jako ta mlha v horách. Když jsem se začal fyzicky dotýkat lidské bolesti, poznal jsem, že moje místo je ve službě těm, kteří hodně trpí.

Jsem hluboce přesvědčen, že Bůh mě právě těmito zážitky vede za ruku, že mě upozorňuje na důležité věci, a když se podívám zpátky na svůj životaběh, tak v tom vidím nádhernou linii, kterou bych si sám nemohl ani neuměl naprojektovat. Ve chvíli, kdy jsem mnohé události prožíval – zvlášť ty bolestné – jsem byl zmatený, nechápal jsem jejich smysl a ztrácel jsem víru. Jenže to jsem viděl jen jednotlivé kamínky své životní mozaiky, a ještě rozházené. Teď z nadhledu času se mně pomalu vynořuje celá její krása, kterou jsem nevytvořil já, ale sám božský umělec.