Ženy u oltáře

Co když Bůh povolává ženy ke kněžské službě, a církevní autority to ignorují? Existuje důvod, proč by žena nemohla být knězem?

Na jaře 2020 rozeslala řeholní sestra Philippa Rath dopis dvanácti ženám. Ptá se jich, zda někdy cítily, že je Bůh volá k jáhenství nebo ke kněžství. Pokud ano, ať o tom napíšou krátké svědectví. Případně ať osloví další ženy, které by mohly mít podobnou zkušenost. Výsledek byl šokující: během pěti týdnů přišlo svědectví od 150 žen, většinou teologicky vzdělaných, které dlouhodobě působí v pastoraci. Sestra Philppa je zveřejnila v knížce, která se v německém církevním prostředí stala bestsellerem. Má název "Protože Bůh to tak chce".

O rok později vyšla další sbírka svědectví, tentokrát od stovky mužů, kteří podporují požadavek, aby církev světila ženy na jáhny a kněze. A zase: většinu příspěvků píšou teologové, řeholníci, kněží, dokonce i biskupové, třeba kardinál Reinhard Marx, nebo známý autor duchovní literatury Anselm Grün.

Obě ty publikace sloužily jako podklad pro diskuse v rámci německé synodální cesty, a později i v rámci celocírkevní synody. To téma silně rezonuje ve všech fázích synodního procesu. Třeba v naší národní syntéze je napsáno, že "v návaznosti na měnící se roli ženy ve společnosti a na objevování jejích specifických charizmat je třeba objevit autentickou podobu služby ženy v církvi. Nechybí ani hlasy, že zapojení ženy do života církve má mít i služebně svátostnou podobu. Netýká se jen udělování laických služeb, zaznívají i požadavky na diskusi o možnosti jáhenského a kněžského svěcení žen."

Ti, kdo jsou zásadně proti tomu, připomínají vyjádření papeže Jana Pavla II. z roku 1994, "že církev nemá pravomoc udělovat ženám kněžské svěcení a že tento výrok má být považován za definitivní." Teologové se přou, jestli to spadá nebo nespadá do papežské neomylnosti. Ale vývoj se nedá zastavit: po třiceti letech se právě na toto téma rozvíjí tak živá diskuse, jakou dějiny církve nepamatují.

Nedávno do ní přispěla docela silným hlasem taky moje dobrá kamarádka Anežka Hesová. V článku, který zveřejnila na Christnetu, říká: "Argumentů, proč žena nemůže být knězem, už jsem slyšela hodně. Ježíš byl muž. Apoštolové byli muži. Vždycky to tak bylo. Prohlásil to papež. Kněz zastupuje Ženicha. Kněz říká: Toto je moje tělo. Kněz má mužské boty. Ženy by neměly autoritu. Ženy by nezachovávaly zpovědní tajemství… Setkala jsem se dokonce i s názorem, že ženy by při bohoslužbě rozptylovaly pozornost mužů, protože jsou krásné (A já už jsem viděla u oltáře tolik krásných mužů!). Ptala jsem se moudrých teologů a dostala jsem vždycky nakonec stejnou odpověď: skutečný teologicky podložený důvod proti svěcení žen žádný není. Na podstatě kněžství není nic mužského – nic, co by žena nemohla vykonávat, protože není mužem."

Díky, Anežko, že jsi to tak stručně a trefně shrnula. Já bych to nevyjádřil líp. A jestli někdo máte zájem o důkladné odborné zpracování, tak si přečtěte knížku s názvem Vysvěcená, kterou loni vydala starokatolická církev. Dozvíte se tam třeba, že Ježíšův vztah k ženám byl na svou dobu mimořádně pozitivní, že svým jednáním ukazoval jasný nesouhlas s patriarchální kulturou své doby. Souhrnná zpráva synody dokonce říká, že "Ježíš považoval ženy za rovnocenné účastníky dialogu: hovořil s nimi o Božím království a přijímal je mezi své učedníky." Platilo to i v prvotní církvi, kde se za apoštoly považovalo nejenom těch dvanáct, které si vyvolil Ježíš, ale i další, kteří aktivně šířili evangelium, včetně žen. Třeba v listě Římanům Pavel pozdravuje manželský pár "Andronika s Junií, významné mezi apoštoly." A v listě Galaťanům píše, že v církvi "už není Žid anebo Řek, už není otrok anebo člověk svobodný, už není muž anebo žena; všichni jste jeden v Kristu Ježíši". (3,28) Až v pozdějších generacích se církev přizpůsobila tehdejšímu mainstreamu, a odmítla přijímat ženy do mocenských i svátostných pozic.

Jenže dnes je situace jiná. Dnes považujeme za požadavek spravedlnosti, aby ženy měly ve všech společenských institucích stejná práva a stejné možnosti jako muži. I církev to tak ve své sociální nauce požaduje. Ale proč to potom sama ve svých vlastních strukturách odmítá? Dokument starokatolické církve z roku 2017 říká, že praxi "nesvěcení žen je třeba nahlížet jako následek patriarchální a androcentrické kultury starého světa, v které našla svůj výraz i biblická tradice a v které byly ženy považovány za v zásadě podřízené mužům a tím pádem nezpůsobilé pro vedoucí úkoly. Tyto argumenty předpokládají obraz ženy, který v současnosti křesťanská antropologie již nezastává." Papež František napsal, "že jsme si během přípravy a průběhu synody uvědomili, že jsme hlasu žen v církvi dostatečně nenaslouchali a že se od nich církev má stále co učit. Musíme si naslouchat navzájem, abychom církev "zbavili jejího patriarchálního rázu".

Ta svědectví německých žen jsou někdy hodně osobní. Jedna řeholnice, která vede exercicie a duchovně doprovází mnoho lidí, říká, jak je pro ni těžké, že s nimi nemůže slavit svátost smíření. Musí je poslat ke knězi, který je pro ně úplně cizím člověkem a ke kterému třeba ani nemají důvěru. Nebo když ty sestry chtějí ve své komunitě slavit eucharistii, tak jsou zase odkázány na kněze. Přitom věří, že některé z nich mají povolání ke kněžství, ale církev se tím vůbec nechce zabývat. Ta řeholnice se nakonec ptá: "Co všechno ještě musí Duch svatý udělat, abychom jeho působení konečně vzali vážně, abychom uvěřili, že "vane tam, kam ON sám chce", i tam, kde to zatím považujeme za nemožné?"

Jiný příběh: laická pastorační asistentka připravuje snoubence na svatbu, děti na zpověď a první svaté přijímání, dospělé konvertity provádí katechumenátem – ale samotné udělování těch svátostí musí přenechat knězi, který ty lidi třeba ani nezná. Věří, že ji Bůh volá ke kněžství, ale musí zůstat v pozadí jen proto, že je žena.

Anežka Hesová to dotahuje do důsledků: "Pokud chápeme kněžství jako povolání, a přitom bezdůvodně bráníme ženám, aby na Boží volání odpovídaly, máme před sebou možná hluboký a zatím nepojmenovaný strukturální hřích. Stojíme Božímu působení v cestě. A to i v případě, že tu otázku stále jen tak rozpačitě odkládáme na později. Co když dobrý Bůh už celá desetiletí či staletí povolává ženy ke kněžské službě, zatímco církevní autority to rozvážně ignorují? Tím, že od toho dáváme ruce pryč, se proviňujeme nejen proti ženám, které se svého kněžského svěcení třeba už nedožijí, ale také proti Bohu, který jim to povolání dal. A zároveň tím škodíme církvi, protože ji ochuzujeme o duchovní pastýře, tedy vlastně pastýřky."