Za církev synodální

O synodálním procesu se zatím moc nemluví - přitom by mohlo jít o událost, která promění život církve v samotných základech. O co tedy jde?

Začnu příkladem: ve farnosti byl kněz, který se vůbec nebavil s lidmi, jen je z kazatelny napomínal a dusil všechny jejich aktivity. Farníci si opakovaně stěžovali biskupovi, ale ten jim vždycky odpověděl, že farář nic špatného nedělá, že si nemají vymýšlet a mají ho respektovat. Trvalo to dlouhých sedm let, než přišel jiný kněz a farnost mohla začít zase normálně žít. Nebo: tuto neděli si kdosi povzdechl, že my kněží neustále kážeme o nerozlučnosti manželství, ale skoro nikdy se nezastaneme těch, kteří se rozvedli, protože jejich manželství ztratilo smysl. Tak vlastně soudíme lidi, jejichž životní situaci nemůžeme rozumět, protože žijeme v celibátu.

To všechno je důsledek jakési kultury, která se v katolické církvi pěstovala po staletí a byla postavena na hierarchické nadřazenosti kleriků nad laiky. Dřív to mohlo mít své opodstatnění, kněz třeba převyšoval všechny ostatní úrovní svého vzdělání. To už ale dnes neplatí. Před několika lety proběhl na toto téma akademický výzkum, který došel k závěru, že "autorita kněze v katolickém prostředí je stále obrovská, přebujelá, sahající i tam, kde k tomu není žádný teologický ani jiný důvod, je to habitus, návyk těla a duše kleriků i laiků. Je to skrupulóznost, strach z neposlušnosti považované za hřích, kulturní model stokrát vysmívaný, a přesto stále platný."

Teoretická východiska této kultury podlomil už Druhý vatikánský koncil, když zdůraznil všeobecné kněžství pokřtěných a mluvil o církvi jako o Božím lidu. Do praxe se však tyto myšlenky zavádí jen velmi pomalu. Papež František to chce změnit. Proto navrhl celé církvi, aby začala myslet a jednat synodálně. Slovo synoda vychází z řeckého syn-hodos, což znamená společná cesta. Synodální církev je tedy taková církev, ve které jdou všichni společnou cestou, nejsou tam žádné vyšší a nižší kasty, a problémy se řeší vzájemným dialogem. Vytvořit takovou církev, tedy změnit současnou hierarchickou církev na synodální, se dá zase jen vzájemným dialogem, tedy synodálním procesem. Ten bude zahájen tuto neděli ve Vatikánu a další neděli 17. října ve všech diecézích. A vyvrcholí za dva roky, na podzim 2023, kdy se sejdou biskupové v Římě, aby z této celosvětové diskuse udělali závěry.

V nejbližších měsících tedy budeme mít všichni příležitost vyjádřit svůj názor na fungování církve a navrhnout, jak bychom ho chtěli zlepšit. V letáku, který k tomu vydala ČBK, se píše, že "tento proces chce být procesem naslouchání celému Božímu lidu, všem v církvi: od prostých křesťanů, přes kněze, biskupy až po papeže. Všem je dáno promlouvat a naslouchat! V tomto procesu mají zejména biskupové, stojící v čele jednotlivých diecézí, naslouchat tomu, co říká Duch Svatý prostřednictvím křesťanů v jejich diecézích."

Připomíná mi to myšlenku papeže Františka z exhortace Evangelii gaudium, kde mluví o pozici biskupa v církvi: "Biskup je někdy vpředu, aby ukazoval cestu a povzbuzoval naději lidu, jindy je svou prostou a milosrdnou blízkostí prostě uprostřed všech a v určitých okolnostech bude muset kráčet za lidem jednak proto, aby pomohl těm, kteří zaostali, a také proto, že samotné stádo má schopnost rozpoznávat nové cesty." (EG 31)

Pokud ale má celý Boží lid schopnost rozpoznávat nové cesty, jak je možné, že se ho nikdo nezeptá, koho by chtěl mít v čele? Nedávno mi jeden kamarád kněz říkal, že má důvěrné informace o jmenování nového pražského arcibiskupa. Bude to prý zveřejněno na svátek svatého Václava, a dokonce řekl i konkrétní jméno. Tak jsem na svatého Václava napjatě čekal - a nic. To jenom ukazuje, jak je ten proces utajený, netransparentní. Nejenže nikdo nezasvěcený do něj nesmí mluvit, ale dokonce o něm ani do poslední chvíle nesmíme nic vědět! A tohle má být církev, která jde společnou cestou? Kde se k rozhodování dochází dialogem? Kde se věci řeší co nejblíž těm, kterých se týkají?

Teď jsem se dotkl principu subsidiarity, jednoho z pilířů sociální nauky církve. Ten říká, že každá společnost má být organizována odspoda nahoru. Tedy: každé, i to nejmenší společenství, se má postarat o to, na co mu stačí vlastní síly. Teprve když něco nezvládne, má se obrátit na vyšší společenství. To je opak centralizace, kdy se všechno nechává na nejvyšších orgánech. Je to zvláštní: církev požaduje po všech institucích, aby se tímto principem řídily, ale ona sama se jím řídí jen velmi málo. Spoustu věcí řeší biskup nebo papež, a přitom by je mnohem líp vyřešil místní farář nebo samotné společenství věřících. Příslušníci celibátně žijícího kléru rozhodují o morálních zásadách v otázkách sexuality nebo partnerských vztahů, ale přitom v těchto tématech se mnohem líp vyznají laici žijící v rodinách. Pak není divu, že ti, kterých se ta rozhodnutí týkají, jim často nerozumí.

Papež František si přitom uvědomuje, že změnit kulturu církve nebude snadné. Nedávno řekl, že "existuje velký odpor k překonání obrazu církve pevně rozdělené na vedoucí a podřízené, na ty, kteří učí, a ty, kteří se mají učit, ale přitom se zapomíná, že Bůh rád převrací pozice. Linií společného putování je spíše horizontalita než vertikalita".

A teď konkrétně, jak má ta synodální cesta vypadat: 7. září vyšly ve Vatikánu dva dokumenty, které by nás měly provázet celým procesem. Ty se zatím překládají do češtiny. Včera se sešli naši biskupové se členy národního synodálního týmu a vydali společnou výzvu pro věřící, aby se do procesu zapojili. Ta je k dispozici na webových stránkách cirkev.cz. Brzy bude zveřejněno deset témat, ke kterým je možné se vyjádřit, a taky se doporučuje diskutovat o nich v malých skupinkách. Pro každou diecézi je ustanoven diecézní koordinátor, který bude v kontaktu s koordinátory na úrovni farností, pro které zprostředkuje materiály a poskytne základní informace.