Vy jste moji přátelé (KT 18/2024, 6. neděle velikonoční)

V křesťanské tradici se za důležitou ctnost považuje poslušnost. Tvoří také jeden ze tří řeholních slibů. Současný člověk však silně vnímá své právo na sebeurčení. Nechce, aby o něm rozhodovali jiní. Lze tyto odlišné přístupy propojit?

Někdy se setkám s řeholním bratrem či řeholní sestrou, kteří mi řeknou: "Neptám se nadřízených, proč mě posílají sem nebo tam. Slíbil/a jsem přece poslušnost. Pravda, teď zrovna musím dělat věci, které mě nebaví a na které ani nemám schopnosti, ale co nadělám…" Německá filozofka Doris Wagner vydala knihu s názvem Duchovní zneužívání. Popisuje v ní mnoho případů ze současnosti, kdy lidé v různých církevních řádech a hnutích jsou nuceni, aby ze slepé poslušnosti dělali věci, ke kterým by se svobodně nikdy nerozhodli. A děje se to i v běžné pastoraci. Někteří kněží lidem říkají: "Neptejte se, proč církev zakazuje antikoncepci nebo nutí kněze k celibátu. Prostě to tak rozhodla a my jsme povinni ji poslechnout." Kdysi jsem připravoval snoubence, kteří chtěli mít svatbu v přírodě. K tomu je nutné povolení biskupa. Podali jsme žádost, ale biskup ji zamítl. Ti mladí lidé už měli vybrané místo, moc se na to těšili, a tak se chtěli s biskupem setkat a zeptat se ho na důvody. Sekretář je však k němu nepustil: "Pan biskup přece rozhodl, tak není co řešit."

Ježíš jedná jinak. Své učedníky nazývá přáteli. V dnešním úryvku z řeči při poslední večeři to opakuje třikrát: "Nikdo nemá větší lásku než ten, kdo za své přátele položí svůj život. Vy jste moji přátelé… Nazval jsem vás přáteli…" Přitom ukazuje, v čem spočívá rozdíl mezi přítelem a služebníkem: služebník neví, co dělá jeho pán, nemusí tedy znát důvody jeho rozkazů. Musí je jen splnit. Ale "vás jsem vás přáteli", říká Ježíš, "protože vám jsem oznámil všechno, co jsem slyšel od svého Otce." Před vámi nemám žádné tajemství, můžete se mnou diskutovat, můžete se mě ptát. Nechci zneužívat vaší neznalosti. Nechci vás nutit k věcem, se kterými nejste sami ztotožněni.

Ježíš má však přesto na své učedníky vysoké nároky: požaduje, aby se milovali navzájem. Ale ne z povinnosti či poslušnosti, nýbrž proto, že on sám jim prokazuje lásku. Před chvílí jim umyl nohy jako obyčejný otrok. Za chvíli za ně zemře na kříži, a "nikdo nemá větší lásku než ten, kdo za své přátele položí svůj život." To vše ale začíná u Otce: "Jako Otec miloval mne, tak já jsem miloval vás." Na tomto principu je postavena církev: ne na moci, ale na lásce. Ježíš je přítelem apoštolů, oni mají dělat totéž, být přáteli ostatních lidí.

Příklady, které jsem uvedl v úvodu, ovšem ukazují, že v církvi tento přístup zdaleka není samozřejmostí. Duchovní pastýř často jedná s věřícími jako se svými služebníky. A věřící na to často přistupují. Díky synodnímu procesu si to stále více uvědomujeme. V syntéze z posledních diskusí v litoměřické diecézi jsme to formulovali takto: "Máme tvořit společenství, kde jsme si všichni rovni lidsky i názorově, s respektem k diferencovanosti misijního poslání. Farář není o patro výš než ostatní. V církvi hraje primární roli spolupráce, rozdělení kompetencí, důvěra a tvorba vztahů."

I já jsem kdysi složil slib poslušnosti. Mnohokrát jsem pak měnil místo svého působení. Nikdy to ale nebylo na základě slepé poslušnosti. Jsem vděčný svým řeholním představeným, že se mnou vždycky vedli dialog. Jednali se mnou jako s přítelem, ne jako se služebníkem. Jak to stojí v našich Stanovách: "V salesiánské tradici se poslušnost a autorita vykonávají v takovém rodinném duchu lásky, který naplňuje vztahy vzájemnou úctou a důvěrou. Představený uplatňuje svou autoritu tak, že spolubratřím naslouchá, všechny podněcuje ke spolupráci a ve víře a lásce podporuje jednotu vůle. Společné hledání uzavírá příslušným rozhodnutím, které obvykle vyplývá ze sblížení různých názorů".

Člověk, který poznal Ježíše jako svého skutečného přítele, už nemůže jednat s druhými lidmi jako se služebníky. A zároveň se nemůže smířit s tím, že by s ním někdo jednal jako se služebníkem. Vždyť to nedělá ani Bůh!