Vláda patří filozofům

Na celém světě se dostávají k moci pochybné osobnosti. Ti, kdo mají moc, by však měli především sloužit.

V jednom návodu, jak vyhrát volby, se říká, že kandidát má slíbit komukoli cokoliv, ukazovat se na veřejnosti obklopen nejoddanějšími stoupenci a připomínat voličům sexuální skandály protivníka. Víte, kdo to napsal? Římský řečník Cicero v prvním století našeho letopočtu. Přitom za úplně stejné rady inkasují dnešní marketingoví poradci horentní honoráře.

V pondělí nastoupil do úřadu staronový americký prezident Donald Trump. Nechci tady opakovat ty nářky většiny lidí ze svého okolí, nechci se ani rozčilovat nad tím, jak můžou křesťané podporovat takového člověka. Přesto se nemůžu tomu tématu vyhnout. Protože podobné pochybné osobnosti se dostávají k moci na celém světě, máme je i v našem blízkém okolí. Nebudu probírat jejich politické programy, ale chci mluvit o tom, jaké lidské vlastnosti a schopnosti bych očekával od těch, kdo usilují o veřejnou moc. Protože to je téma bytostně etické a křesťanské.

Podle Platóna a dalších řeckých filozofů by nám měli vládnout filozofové, tedy lidé hluboce vzdělaní a zároveň eticky odpovědní. Jedině oni jsou kvalifikovaní k vládě, protože jen oni mohou uspořádat společnost spravedlivě a moudře. Podobně říká Katechismus katolické církve, že "ti, kdo dostali úřední moc, ji mají vykonávat jako službu" (2235). Papež František dokonce mluví o "politické lásce". Realita je ovšem hodně odlišná, protože o moc často usilují lidé, kterým jde právě jen o tu moc, a vůbec ne o službu. Není to nic nového:

Nedávno vyšla v češtině objemná kniha s názvem Masa a moc. Napsal ji v roce 1960 Elias Canetti, nositel Nobelovy ceny za literaturu z roku 1981. Pojednává o tom, jak jedinec, když je součástí masy, tak ztrácí své úzkosti a zábrany, až se slastně rozplyne v davu. A jako součást toho davu může dělat věci, na které by sám ani nepomyslel. To je velmi nebezpečné. Autor tím vysvětluje třeba to, jak většina Němců podporovala hitlerovský režim, dnes to můžeme vztáhnout třeba na ruskou společnost, která podporuje válku na Ukrajině, nebo na ten dav, který před čtyřmi lety násilně vtrhl do amerického kongresu. Vládce, který umí tu masu ovládat, může přivést do úpadku nebo do válek celé národy.

Když jsem před lety nastupoval jako zaměstnanec do Vězeňské služby, musel jsem absolvovat docela náročné psychologické testy. Většina uchazečů těmi testy neprojde, vězeňská služba však na nich trvá, protože chce zajistit, aby do tak náročného prostředí nevcházeli lidé, kteří k tomu nebudou mít dostatečné osobní předpoklady. Podobné je to v mnoha jiných profesích, hlavně tam, kde se pracuje s lidmi. Myslím, že docela velká část lidí, kteří kandidují v politických volbách, by takovými testy taky neprošla, včetně třeba současného amerického prezidenta. Tak si říkám, jak je možné, že si tak dobře hlídáme kvalitu lidí, kteří hlídají naše zločince, ale vůbec neřešíme kvalitu lidí, kteří nám mají vládnout? Ovšem kdyby někdo přišel s návrhem, aby političtí kandidáti dělali psychologické testy, to by hned bylo námitek: omezujete svobodné volby, dá se to zneužít…, a někde pod tím může být obava, že by právě ten můj kandidát neprošel.

Americký prezident Joe Biden před svým odchodem varoval, že "vzniká oligarchie extrémního bohatství, moci a vlivu, která opravdu ohrožuje celou naši demokracii, naše základní práva a svobody." A taky jsou Američané podle něj "pohřbíváni pod lavinou dezinformací, což umožňuje zneužívání moci". Dodal, že "se drolí svoboda tisku a že sociální sítě ustupují od ověřování faktů; pravdu pak dusí lži v zájmu moci a zisku. Je nutné hnát sociální platformy k zodpovědnosti v zájmu ochrany společnosti a demokracie před zneužíváním moci."

Podobné problémy přitom řešíme i u nás. Teď už třeba víme s jistotou, že ruští trollové ovlivňují volby v evropských státech. Nedávno byly kvůli tomu zrušeny výsledky prezidentských voleb v Rumunsku a stejný vliv se ukázal i v Moldavsku. Nás čekají na podzim parlamentní volby. A před pár dny jsme slyšeli varování šéfa našich tajných služeb, že se takové ovlivňování připravuje i u nás. O to důležitější je, abychom hlídali své zdroje informací, abychom nešířili to, co není opravdu ověřené, abychom nevěřili nesmyslům.

Protože taktika dezinformátorů je jednoduchá: podpořit ty strany a kandidáty, kteří mají blízko k putinovskému Rusku, a pak podpořit ty, kdo vnáší do společnosti rozdělení, konflikt, pocit nejistoty. Protože kdo má strach, ten hledá silného vůdce.

Když mluvím o moci, tak se nemůžu vyhnout ani naší církvi. Protože i v ní jde o moc, i když se to často zahaluje do krásných slov o lásce, službě a tak. Myslím, že ta zásada, že by měli vládnout filozofové, tedy lidé hluboce vzdělaní a zároveň eticky odpovědní, platí pro stát i pro církev. Ve státě o nich rozhodujeme ve volbách. V církvi máme zatím hierarchický systém, který kopíruje dnes už zaniklé absolutistické monarchie. Ale ten se v poslední době hroutí. A Synoda o synodalitě hledá takový systém, ve kterém by mnohem větší podíl na moci měli všichni členové církve.

Ještě nevíme, jak to má přesně vypadat. Hledáme inspiraci u protestantů, kteří jsou organizováni mnohem víc demokraticky. Ale jak vidíme v politice, ani demokracie není lék na všechno. Protože masu lze velice snadno ovládat. A my křesťané tvoříme taky jakousi masu, kterou ovládá několik jedinců. Po staletí jsme dokonce byli vedeni k tomu, že to tak má být, že je to správné, protože skrze papeže a biskupy nám vládne sám Bůh. Dnes už víme, že to není tak jednoduché, že i oni jsou chybující lidé. Ale není snadné se té zaběhané zvyklosti zbavit. Výsledek je nakonec vždycky kombinací obou těch faktorů: osobností, které mají moc, a té masy, což jsou ve státě občané, v církvi jim říkáme Boží lid. A ti nějak přijímají či nepřijímají ty mocné, nějak se na té jejich moci podílí nebo nepodílí.

Výstižnou charakteristiku dobrého politika najdeme v encyklice papeže Františka Fratelli tutti: "Politici jsou povoláni starat se o to, co je v lidech a národech křehké. Jsou to lidé činu, stavitelé s velkými cíli, vedeni širokou vizí, která přesahuje záležitosti jejich vlastní země. Největší starostí politika nemůže být, aby neztratil hlasy v průzkumech veřejného mínění, ale jak najít účinná řešení sociálního a ekonomického vyloučení s jeho zhoubnými důsledky." Naštěstí můžeme najít osobnosti, které se svým životem i způsobem vlády tomu ideálu aspoň trochu blíží – z našich dějin mě napadá Karel IV., Tomáš Garigue Masaryk, Václav Havel nebo Josef Lux. Ve světě třeba Máhatmá Gándhí, Nelson Mandela, nebo Robert Schuman, jeden ze zakladatelů Evropské unie. V církvi někteří z posledních papežů jako Jan XXIII. nebo František. A biskupové jako Štěpán Trochta, Josef Beran, v Itálii Carlo Martini, v Rakousku Franz König.

Moc bych si přál, aby nám ve státě i v církvi vládli filozofové – tedy lidé moudří a odpovědní. Do jaké míry se to podaří, za to nese každý z nás svůj díl odpovědnosti.