Tradice (22. neděle v mezidobí, B)

"Opustili jste přikázání Boží a držíte se podání lidského." Přesně totéž vytýkal církvi své doby Martin Luther a sto let před ním Jan Hus: odpustky, eucharistie jen pod jednou způsobou, neomylná autorita papeže, uctívání obrazů a ostatků svatých – to vše byly věci, které nelze najít v Bibli ("lidské nálezky"), a proto bylo třeba je odhodit, aby se církev vrátila ke své podstatě.

Co dnes, 600 let po Husovi a 500 let po Lutherovi? Na jedné straně se zmírnila radikalita reformace: i protestanti mají své osobnosti, k nimž vzhlíží s podobnou úctou jako katolíci ke svým svatým – patří mezi ně právě i Luther či Hus. Jistý evangelický farář: "Tradice má v našem prostředí dvojznačný význam, některé tradice jsme odmítli jako tzv. "lidské nálezky", po vzoru Ježíše, který kritizoval "ústní Zákon" farizejů, jiné jsme si ovšem sami vytvořili a houževnatě na nich lpíme, držíme se jich jako klíšťata." Na druhé straně katolická církev mnohé z kritik reformátorů přijala a reagovala na ně: klade větší důraz na Bibli, než tomu bylo dřív, zavedla možnost přijímání pod obojí způsobou, zrušila latinu jako jediný liturgický jazyk, odpustky se staly okrajovou součástí její nauky…

Dnes tedy zní otázka pro katolíky i evangelíky jinak: jak rozlišit to, co je v minulosti naší církve nosné, podnětné, co pomáhá k životu víry i dnes, od toho, co je mrtvé a zbytečné? Benediktinský mnich o tradici svého řádu: "Tradice znamená předávat dál oheň, nikoliv uchovávat popel". Tradice v tom dobrém, biblickém slova smyslu je něco dynamického, něco, co je ve stálém rozhovoru s přítomným okamžikem. Chesterton: "Tradice je demokracie rozšířená o hlasovací právo pro mrtvé."

Co tedy mohu udělat pro to, aby moje víra byla napojená na tradici církve, ale zároveň zůstala vírou živou a osobní?

• Zbavit se toho, co odporuje Božím přikázáním ("Opustili jste přikázání Boží a držíte se podání lidského!"). Především modloslužby a magie. Té se často dopouštějí i zbožní katolíci, pokud kladou větší důraz na určité náboženské úkony než na Boha samotného: když se budu každý den modlit růženec, jistě mě Bůh vyslyší; když budu chodit každý měsíc zpovědi, nemůžu zemřít ve smrtelném hříchu; když se za mrtvého pomodlím určité modlitby, Bůh ho jistě vysvobodí z očistce. Pozor, nemám nic proti růženci, zpovědi ani modlitbě za mrtvé; ale herezí je spojovat konkrétní náboženský úkon s konkrétním výsledkem, protože tím popírám Boží svobodu a svrchovanost.
• Rozlišit, která tradice pomáhá mému duchovnímu růstu, vývoji, změně, a která naopak vede ke stagnaci. Např. svátost smíření: pokud si při ní uvědomím svá slabá místa, své rezervy, sestoupím k hlubšímu sebepoznání a najdu sílu k dalšímu kroku na duchovní cestě, měl bych tuto svátost přijímat co nejčastěji. Pokud mě ale zpověď pouze uklidní, že jsem splnil svou povinnost a že jsem se zbavil výčitek svědomí, a k žádnému dalšímu kroku mě nepřivede, pak bude možná férovější k ní raději nechodit.
• Studovat dějiny církve, abych viděl, jak se tradice vyvíjí a mění. (Např. trest smrti církev po většinu dějin podporovala, dnes ho považuje za neetický.) Pak nepodlehnu pokušení vidět současný stav jako nezměnitelný, a získám odvahu aktivně se do toho vývoje zapojit.