Stvořeni k lásce

K diskusi o prohlášení Fiducia supplicans, jímž církev umožňuje žehnání homosexuálním párům.

Loni na podzim za mnou přišli redaktoři časopisu Salve, což je revue pro teologii a duchovní život, kterou vydávají čeští dominikáni. Řekli mně, že připravují číslo o lidech s menšinovou sexuální orientací a zajímalo je, jaké mám v této oblasti pastorační zkušenosti. Jejich otázky šly docela na tělo, a já jsem se snažil odpovídat upřímně a otevřeně. To číslo vyšlo v prosinci, tak si tam ten rozhovor můžete přečíst.

Mluvím tam třeba o tom, jak jsem se "krátce po vysvěcení v osmdesátých letech setkal s klukem, který za mnou přišel a řekl, že je homosexuál a že by chtěl studovat teologii. Já se, nic o této věci netuše, zeptal nějakého zkušenějšího kněze a on mi řekl, že to absolutně nepřipadá v úvahu. Tak jsem se toho kluka snažil odradit." Ano, to byla moje první osobní zkušenost. Ale pak přišly další, a stavěly mě před další otázky: Proč církev zakazuje homosexuálním mužům přístup ke kněžskému svěcení? A zároveň je nutí, aby zůstali sami, bez partnera, i když je to pro ně celoživotní trápení? Je stejnopohlavní partnerství opravdu tak nepřirozené a zvrácené, jak to říká katechismus? Když ti lidé, které jsem poznal, jsou naopak velmi rozumní, obětaví, morálně odpovědní?

V katolické církvi se toto téma otevřelo až v posledních letech, hodně k tomu pomohla synoda. Najednou se o tom veřejně diskutuje, zaznívají často protichůdné odpovědi, a to i velmi vyhroceným způsobem. Třeba jsme se o tom bavili ve společenství, kde máme většinou podobné názory, ale tady jsme se neshodli: jeden účastník říkal, jak ho bolí, když církev nedopřeje gayům a lesbám vzájemnou lásku, a jiný naopak stál za tím, že je to zvrácenost, že Bible to jasně zakazuje, a že to tak vždycky bylo a že přes to nejede vlak.

Musím přiznat, že ten biblický argument je hodně silný, proto se mu věnují dva dlouhé články v tom časopise Salve. Pokud chcete odborný vhled, doporučuju si je přečíst. Jednoduše shrnout se to dá asi tak, že homosexuální styky, které se odehrávaly v biblické době, byly buď součástí rituálů cizích náboženství – a tedy v rozporu s vírou Izraele, nebo šlo o nějaké excesy mezi lidmi, kteří žili v běžném heterosexuálním vztahu. Pak to mohl být buď projev nadvlády jednoho muže nad druhým, a tedy sexuální násilí, nebo únik od povinnosti muže plodit potomstvo, a tedy opět nevěrnost Božímu poslání. Tehdejší autoři ale neměli žádné povědomí o tom, že orientace na osoby stejného pohlaví může být hluboce a celoživotně zakořeněná v identitě člověka. O tom mluví humanitní vědy až zhruba posledních sto padesát let. Biblista Robert Gnuse, který učí na jezuitské univerzitě v New Orleans, v závěru svého článku říká, že "v biblickém textu neexistuje žádná pasáž, jež by skutečně odsuzovala sexuální vztah mezi dvěma dospělými svobodnými lidmi, kteří se skutečně milují. Biblické texty by tedy neměly být používány pro odsuzování gayů a leseb v dnešní společnosti."

Další argument proti homosexuálnímu jednání je, že církev to tak vždycky učila a dodnes učí. To je pravda, ale učení církve se vyvíjí, najdeme jiná témata, kde svůj názor postupně měnila v důsledku nových zkušeností a nového poznání. Kdysi třeba církev bez problémů souhlasila s otroctvím, dnes ho zásadně odmítá. Nebo zakazovala půjčování peněz s úrokem, což se až do 16. století považovalo za lichvu. Pak ale svůj názor změnila a dnes je právě na úrocích postaven celý bankovní systém, včetně bank církevních. Dlouho taky církev učila, že ten, kdo není pokřtěn, nemůže dojít spásy. Na druhém vatikánském koncilu ale prohlásila, že věčné spásy mohou dosáhnout i ti, kdo sice Boha a církev neznají, ale žijí podle svého svědomí. A poslední příklad: donedávna považovala církev za oprávněný trest smrti. Před pěti lety ale papež změnil článek v Katechismu, kde se teď nově říká, že "trest smrti je nepřípustný".

Takže ani Katechismus není nezměnitelný. Pokud jde o LGBT osoby, tak v něm teď máme napsáno, že jsou to lidé, kteří mají plnou lidskou důstojnost, ale zároveň jsou povoláni k celibátu. A tady vidím velký otazník. Myslím si, že naše etické hodnocení se bude muset, podobně jako v jiných oblastech, někam posunout. Ta formulace, že jsou povoláni k celibátu, prostě z antropologického, ale ani z teologického hlediska nemůže fungovat. Každý přece má právo někoho milovat a být milován. Vždyť k tomu byl Bohem stvořen! A sexualitu nelze od lásky oddělit. K celibátu nelze nikoho odsoudit proti jeho vůli. Může se k němu jen svobodně rozhodnout, pokud najde jiný způsob, jak uskutečnit ve svém životě lásku.

V posledních týdnech rezonuje katolickým světem deklarace Fiducia supplicans, kterou vydalo Dikasterium pro nauku víry a schválil papež František. Jejím tématem je požehnání, které se chápe jako prosba o Boží pomoc. Může ho tedy dostat každý, protože každý potřebuje Boží pomoc. Nezávisle na tom, jak morálně nebo nemorálně jedná. A pak se tam výslovně říká, že Církev může žehnat i lidem stejného pohlaví, kteří spolu žijí v partnerském vztahu. Zároveň se ale zdůrazňuje, že takové požehnání musí být zcela odlišné od svatebního obřadu, aby si to nikdo nemohl vykládat jako uzavření manželství.

Kritické reakce na sebe nenechaly dlouho čekat, a to z obou stran. Slovenský konzervativní portál Christianitas považuje za "děsivou skutečnost, že v katolických chrámech bude možné žehnat i páry, které aktivně žijí v do Nebe volajícím hříchu sodomie". Jiní naopak žádají, aby církev dala tomuto požehnání oficiální podobu a aby žehnala nejen jednotlivým osobám, ale výslovně i tomu jejich vztahu. Takže pro některé je to moc a pro jiné stále ještě příliš málo.

Dagmar Křížková, lékařka a zakladatelka hnutí Logos, říká, že už před 31 lety dostala od katolického kněze požehnání na společnou životní cestu se svou partnerkou. Další lesbická žena Hana Strašáková popisuje jinou zkušenost: "Jaká jsem v očích církve? Podle některých bych měla shořet v pekle, jiní říkají, že mě věřící mají "tolerovat" a nabízet mi pomocnou ruku. Cítím se být svou vlastní církví neustále ponižována a obrazně řečeno jsem stavěna na rozcestí – pokud jsi lesba, zahni doprava, pokud jsi katolička, zahni doleva, společná cesta neexistuje. Je pro mě bolestné, když prostředí, které by mi mělo být oporou a domovem, mě uvádí spíše do vyhnanství. Dává se mi neustále najevo, že jsem méněcenná."

Ano, to jsou bolestné zkušenosti, ale snad se teď věci pomalu mění k lepšímu. Musím ovšem dodat, že pochopení homosexuality je v různých kulturách a v různých částech světa odlišné. Proto třeba Kardinál Besungu z Konga napsal, že "v Africe nelze požehnání homosexuálním párům realizovat, aniž by se vystavili pohoršení, ale každý biskup se bude moci svobodně rozhodnout, jak bude ve své diecézi postupovat, přičemž reflexe dokumentu bude pokračovat." Ano, to je důležité: prohlášení Fiducia supplicans nic nenařizuje, jen umožňuje, otvírá cestu. Myslím, že je to další krok k decentralizaci církve, o kterou usiluje papež František.