Sobota je pro člověka

Církev má sloužit člověku, ne člověk církvi. V synodálním procesu jsme popsali problémy, teď hledáme řešení.

Každou chvilku se mě někdo ptá, jestli ještě je možné se zapojit do synodních diskusí, nebo jestli už teď jen musíme čekat, co vymyslí teologové a biskupové tam kdesi nahoře. Do toho mně minulý týden volala kamarádka z Valašského Meziříčí a nadšeně mi sdělovala, že se u nich schází pět synodních skupin a každá má za úkol prodiskutovat jednou kapitolu ze závěrečné zprávy.

Možná se divíte, že tam se dějí takové věci a u vás třeba vůbec nic. Vysvětlení je jednoduché: záleží to na lidech. Úkol, aby se některá témata znovu prodiskutovala, dostali biskupové přímo z Vatikánu už na konci loňského roku. Někteří se do toho pustili, jiné ne. Někteří faráři nebo farní koordinátoři ty skupinky vytvořili, jiné ne. V zadání byla výzva, aby se zapojili především ti, kdo v církvi aktivně pracují – tedy kněží, jáhni, řeholníci a řeholnice, laici, kteří jsou členy pastoračních rad, katechisté, katecheti a katechetky, akolyté a akolytky a další. Výsledky se ovšem mají odeslat už začátkem dubna. Třeba u nás v Litoměřicích se chystalo biskupské svěcení, takže na nějakou synodu nebyl čas. Nový biskup ale hned po svém nástupu svolal diecézní koordinační tým, kde jsme se pokusili aspoň na poslední chvíli pár skupinek dát dohromady. Jsou to třeba stálí jáhni, komunita řeholních sester z Jablonného nebo aktivní laici z Teplic a okolí.

Otázka, na kterou se má odpovídat, zní takto: JAK MŮŽEME POSÍLIT DIFERENCOVANOU SPOLUZODPOVĚDNOST VŠECH ČLENŮ BOŽÍHO LIDU ZA MISIJNÍ POSLÁNÍ? Nerozumíte? Nevadí, mně to taky chvíli trvalo... V zásadě jde o to, že všichni máme společné poslání přinášet evangelium do našeho světa. Aby se nám to dařilo, tak vytváříme organizační struktury, které mají tomu poslání sloužit. Tedy: poslání je cíl, struktura je nástroj, prostředek. Proto nemá smysl za každou cenu udržovat struktury z minulosti, ale je třeba vytvářet takové struktury, které budou sloužit tomu poslání dnes. Církev a její zákony má sloužit člověku, ne člověk církvi. Jak říká Ježíš: Sobota je pro člověka, ne člověk pro sobotu…

A teď zpátky k té otázce: dosud měli hlavní odpovědnost za poslání církve biskupové a kněží. Teď ji mají nést všichni věřící, ale každý jiným způsobem, odlišně, tedy diferencovaně. Čili ptáme se na to, jak by se měl změnit způsob rozhodování v církvi, aby se do něj mohli zapojit všichni věřící.

Konkrétní návrhy uvádí už souhrnná zpráva: třeba zapojit ty, kdo byli dosud ze služeb v církvi vylučováni, jako jsou lidé v neregulérních partnerských vztazích, nebo kněží, kteří odešli ze své služby; dát víc prostoru kvalifikovaným laikům, kteří by mohli nést i plnou odpovědnost za vedení farností; umožnit i laikům, včetně žen, kázat při bohoslužbách. A hlavně: lépe využívat ekonomické a pastorační rady. Zrovna předevčírem jsme o tom diskutovali v jedné skupině: jak to, že farář zahájí rekonstrukci fary, aniž by se o tom bavil s ekonomickou radou? Jak to, že zruší fungující pastorační radu se zdůvodněním, že nechce, aby mu do toho lidi kecali? Synoda naopak navrhuje, aby i pastorační rady byly povinné a aby kněží i laici byli formováni k dialogu a ke sdílení odpovědnosti; ve hře je i možnost, že by ty rady měly skutečnou rozhodovací pravomoc, ne jen poradní hlas. Další návrhy se teď sbírají z terénu, právě k tomu slouží tahle fáze synody. Výsledky pak budou podkladem pro podzimní jednání.

To je ale jen jedna část toho procesu. Zároveň probíhají na úrovni expertů diskuse o tématech, která jsou tak závažná a rozsáhlá, že je v rámci synody nelze vyřešit. Ty pracovní skupiny podají na podzimní synodě zprávu o své činnosti, a nejpozději do června příštího roku mají předložit výsledky, které budou podkladem pro případné reformní kroky.

Témata byla zveřejněna minulý čtvrtek, je jich celkem deset. Některá nejsou zrovna pro nás nijak důležitá, ale zajímavé je třeba třetí téma nazvané Misie v digitálním prostředí. Mluví se tam hlavně o mladých lidech: my se snažíme dostat je zpátky do kostelů, tedy do těch fyzických církevních prostorů, ale oni už se dávno přestěhovali do virtuálních prostorů, jenže tam zase není přítomná církev. Pokud se k nim má naše svědectví dostat, musíme za nimi jít tam, kde jsou, na všechny ty fesjbuky, jůtůby, instagramy, tiktoky a další. A naučit se jejich jazyk, který je jiný než ten náš!

Čtvrté téma se zabývá kněžskou formací. Výslovně je zde požadavek, "aby kněžské semináře a další vzdělávací instituce byly propojeny s každodenním životem, aby se nevytvářelo umělé prostředí, oddělené od života věřících." Kdosi mně říkal: "Vždycky, když je vyhlášena sbírka na bohoslovce, tak mě to vytočí a nedám ani korunu! Copak to jsou malí kluci, kteří se o sebe neumí postarat? Mám své děti na vysokých školách, a nikdo na ně nedělá sbírky! Musí se o sebe postarat, jako táta jim taky pomůžu, když je to nutné, ale proč bychom těm budoucím kněžím měli takhle zametat cestičku?"

Zajímavé je taky páté téma, které se zabývá otázkou vztahu mezi mocí svátostnou a řídící. Tedy zda rozhodovací pravomoc v církvi musí být nutně spojena s kněžským nebo biskupským svěcením. A taky se řeší, zda by i ženy mohly přijímat jáhenské svěcení.

Sedmé téma se týká služby biskupů a jde tam mimo jiné o to, co mě v posledních letech hodně trápí: způsob, jak se vybírají noví biskupové. Konkrétně má ta skupina za úkol nejprve hledat kritéria pro výběr biskupů, a pak navrhnout, jak by se do toho procesu měla zapojit místní církev. Tady si neodpustím osobní poznámku: škoda, že to nepřišlo o pár let dřív, protože u nás teď byla jmenována celá generace nových biskupů, ještě podle těch starých, neprůhledných pravidel. A mají to na desítky let…

Nakonec zmíním ještě deváté téma, které se zaměřuje na kontroverzní otázky, především ze sexuální morálky. Opakuje se tam teze o napětí mezi pravdou a láskou, nebo mezi doktrínou a pastorací: církev něco považuje za pravdu – třeba odmítání soužití stejnopohlavních párů. Ale zároveň chce být milosrdná, takže jim to bude velkoryse odpouštět. Teď se ale naznačuje, že by to nemuselo být jen takto jednosměrné. Mezi doktrínou a pastorací je KRUHOVÝ VZTAH. Tedy ne jenom že nauka se má promítat do života, ale taky že reálný život má mít dopad na vytváření, nebo i změnu nauky! Což by v tomto případě znamenalo připustit, že pokud ten stejnopohlavní vztah je dobrovolný a nikomu neškodí, tak na něm nemusí být nic špatného. Ano, to je jen důsledné domyšlení koncilní teze o znamení doby, tedy že náš reálný život je pramenem teologického poznání, stejně jako Boží slovo a tradice. Církev má sloužit člověku, ne člověk církvi. Sobota je pro člověka, ne člověk pro sobotu…