Smutné příběhy posledních dnů

Čím víc temnoty je kolem nás, tím víc musíme otevřít srdce pro světlo shůry.

Minulý týden jsem vyjel do rakouských hor, abych si vyvětral hlavu. Ve Vídni u Herdera jsem nakoupil skvělé knížky, třeba jednu od Wuniblada Müllera. To je můj oblíbený autor, psycholog a terapeut, který vidí do hloubky církevních problémů jako málokdo: 25 let totiž vedl rekolekční dům pro kněze, řeholníky a řeholnice v krizových situacích, společně se známým autorem duchovní literatury Anselmem Grünem. Ta knížka má název "Zločiny bez konce" a autor se v ní ptá, co by měla církev vyvodit z toho, že po léta kryla zločiny sexuálního zneužívání. Říká, že "není zapotřebí nic menšího než radikální obrat, kolaps klerikálního systému, kdy se papež a biskupové vzdají své moci a začnou se o ni dělit, a taky konečně opustí pozice, které mohou podporovat sexuální násilí: např. povinný celibát, negativní postoj k homosexualitě, nerealistickou sexuální doktrínu, odmítání svěcení žen na kněze." A pak ještě dodává: "Pokud to biskupové nechtějí nebo nemohou udělat, musí počítat s tím, že jim bude jejich moc odňata – kvůli lidem, kvůli církvi a kvůli Bohu."

No a na pozadí těchto úvah se přede mnou začal odvíjet příběh pražského arcibiskupa Graubnera: napřed odmítá vlastní pochybení v řešení případu pedofilního kněze, pak bez dialogu a bez zdůvodnění vyhodí Marka Váchu, pak se pokouší vysvětlit to překročením liturgických předpisů při bohoslužbě v hospodě, a nakonec 400 lidí demonstruje před jeho palácem a on nemá odvahu se s nimi setkat. A pozor, to nebyli odpůrci církve, to byli katolíci, kterým na církvi záleží! Na fotkách jsem našel i některé svoje přátele. Díky vám, i takhle se může projevit synodální církev!

Je pravda, že to byla akce spíš symbolická, protože Graubner už podal žádost o důchod a nuncius hledá jeho nástupce. Otázka je, kdo se jím stane. A zase prožíváme stejnou bezradnost jako před dvěma lety, kdy probíhal tento proces v Litoměřicích. Opět se nuncius dotazuje blíže neurčené skupiny lidí, opět je to všechno přísně tajné, opět to skončí rozhodnutím, které bude prezentováno jako od Ducha svatého, a přitom to může být výsledek obyčejného zákulisního boje o moc. Závěrečný dokument synody k tomu říká: "Synodální shromáždění doufá, že Boží lid bude mít při volbě biskupů větší slovo." No tak na to se těším. Jenže než k tomu dojde, tak budou najmenovány stovky biskupů stále stejným, netransparentním a nesynodálním způsobem.

Jeden z nejlepších textů k té kauze minulého týdne pochází od brněnského historika Jiřího Hanuše. Cením si ho o to víc, že Hanuš není žádný nerozvážný liberál, jeho postoje bývají spíš jaksi zdravě konzervativní. A on napsal na Christnetu: "Zdá se mi, že česká církev je v jakési schizofrenní situaci. Na jedné straně zde probíhá tzv. synodální proces, který diskutuje všechny otázky včetně činnosti laiků, na druhé straně přežívá farizejský duch "sledování ostatních", zda plní veškerá pravidla. Na jedné straně církev má na lidi vysoké nároky, na druhé straně není ani po 36 letech po roce 1989 schopna dát do pořádku jednu vysokoškolskou fakultu. Na jedné straně ve svých kázáních (vedených duchovenstvem) poučuje každou neděli laiky, jak mají jednat od pondělí do soboty, na druhé straně není schopna standardní personální politiky, obvyklé ve světských povoláních. Na jedné straně klade vysoká mravní měřítka, na druhé straně má potíže se zvládnutím tolik problematických a bolestných záležitostí jako je zneužívání mladistvých osob kněžími. Na jedné straně přiznává, že je Česká republika de facto vnitřním misijním územím, na druhé straně trestá kněze, kteří tuto misijní úlohu berou vážně."

Jenže kauza pražského arcibiskupa nebyla tím jediným smutným šokem minulého týdne. Ve čtvrtek přišel projev amerického viceprezidenta J. D. Vance v Mnichově. Kardinál Duka i někteří kněží ho sdíleli na svém facebooku a spousta lidí jim za to děkovala: konečně někdo chrání ty naše křesťanské hodnoty! Ale co vlastně J. D. Vance říkal? Evropa podle něj ustupuje od některých nejzákladnějších hodnot, které sdílí se Spojenými státy. Dál ale neřekl o těch hodnotách vůbec nic. O lásce k bližnímu, solidaritě, sociální spravedlnosti – ani slovo. O smíření mezi lidmi, o bezpečnosti a ukončení válek – ani slovo, přestože válka na Ukrajině a bezpečnost v Evropě měly být hlavními tématy konference. O úctě k lidskému životu, k přírodě, k Božímu stvoření – ani slovo. Tak jaké křesťanské hodnoty vlastně prosazoval? Jednu jedinou – svobodu. Ale svobodu naprostou, tedy taky svobodu lhát, svobodu očerňovat druhé, svobodu šířit nenávist, svobodu vést kybernetické války. Ano, křesťanství si svobody velice váží, ale zároveň říká, že není bezbřehá, že končí tam, kde začíná svoboda druhého.

Vždycky když vyjedu do Německa nebo do Rakouska, tak vidím, jak tam neustále řeší druhou světovou válku. Pořád mají pocit viny, hledají důvody, jak mohli jejich předkové tak fatálně selhat, a pořád hledají mechanismy, jak něco podobného už nikdy nedopustit. Teď jsem během čtyř dnů narazil na tři muzejní expozice, které se tím zabývaly. Většina politiků, většina umělců, vědců, pedagogů v Německu a v Rakousku si to nebezpečí uvědomuje, a to tím víc, čím víc se šíří myšlenky, které se k nacistické minulosti naopak s obdivem vrací a které prosazuje třeba současná AfD. Tyhle strany považují za nepřátele všechny muslimy, odmítají přijímat migranty, chtěli by rozpustit Evropskou Unii, neuznávají práva a důstojnost LGBT osob, nemají problém s ruskou agresivní válkou, volí autoritářské vládce. Jde to celou Evropou, je to ideologie slovenské i maďarské vlády, českých Motoristů nebo SPD, francouzských nacionalistů. A právě tyto myšlenky otevřeně obhajoval a tyto strany taky ve svém projevu podporoval J. D. Vance. Sledoval jsem reakce německé televize, a tamní politici i redaktoři z toho byli opravdu vyděšení…

S nástupem Donalda Trumpa a dalších populistů a v kontextu války na Ukrajině přichází opravdu historický přelom. Globální politika se zbavuje hodnot, na kterých byla 80 let postavená: neporušitelnost státních hranic, vzájemná spolupráce, solidarita bohatých s chudými, ochrana přírody, úcta a respekt k lidem odlišné víry, národnosti, etnika nebo vztahové orientace. To všechno se ztrácí, a to nejsou dobré vyhlídky.

Nakonec ale musím přiznat, že v těch dvou příbězích je rozdíl: katolická církev díky papeži Františkovi je v pohybu dobrým směrem, jen u nás to někteří brzdí. Ve světové politice je to mnohem horší. Britský komentátor Martin Wolf se dokonce obává, že nám zbývá poslední hodina svobody. Ale hned dodává: "Dokud budu naživu, nikdy tomu neuvěřím. Doufám a modlím se, aby demokratický kapitalismus byl nakonec zachráněn."

No, tak abychom v tomhle světě mohli dobře žít, na to potřebujeme hodně velkou víru. Na poutním místě Marie Utěšitelky na okraji Grazu jsem si koupil svíčku s nápisem: "Čím víc temnoty je všude kolem nás, tím víc musíme otevřít srdce pro světlo shůry." Tak přeju i vám, abyste se nechali ozářit světlem shůry!