Slovenský štát

V textech o českých dějinách, které napsal můj otec CYRIL MARTINEK, jsem našel kapitolu s nadpisem SLOVENSKÁ REPUBLIKA (14. 3. 1939 – 25. 2. 1945). Jde o tragickou historii katolického kněze Josefa Tisa, který se stal prezidentem z milosti Hitlera. Autor v rámci svého subjektivního hodnocení ukazuje složitost celé situace. Snaha paktovat se s mocným, i když je to agresor, mi připomíná současnou situaci na Slovensku.

Dne 14. března 1939 vyhlásil Slovenský krajský sněm jednohlasně, a to i hlasy československy orientovaných poslanců, samostatný slovenský stát, (který byl 21. 7. 1939 nazván Slovenskou republikou). Z Tisova referátu předneseného na sněmu, vyplynulo, že Hitlerova nabídka znamená ultimatum: buď samostatnost, nebo anexe třemi sousedy, Němci, Maďary a Poláky, jejichž vojska stála na hranicích Slovenska. Vznik slovenského státu přijala většina slovenského národa s radostí. Kněz Josef Tiso, nástupce Hlinky ve vedení ludové strany, se stal předsedou autonomní vlády. Samostatnost pomnichovského Česko-Slovenska však netrvala dlouho. Tiso zvolil "menší zlo", samostatnost z milosti Hitlera. Bylo proto nespravedlivé vinit po válce Tisa z "velezrady", protože prý vrazil nůž do zad společnému státu Čechů a Slováků. Část jižního Slovenska byla připojena k Maďarsku. Slovensko se však v dalších letech stalo ostrůvkem spořádanosti a poměrného klidu.

Slovenská republika, i když v područí Hitlerova Německa, si zachovala značnou míru svobody a právní jistoty. Až do Slovenského národního povstání, kdy Slovensko obsadili Němci, zde nebyl nikdo z politických důvodů popraven. Zásluhou Josefa Tisa byly rozsudky za protistátní činnost pouze několikaměsíční a s politickými vězni se zacházelo mírně. To se vůbec nedalo srovnat s Protektorátem Čechy a Morava, kde byly vynášeny tisíce rozsudků smrti. Slovensko si podrželo charakter křesťanského státu, v němž se respektovala náboženská svoboda, která však byla v křiklavém protikladu se zločinnou perzekucí Židů. V září 1941 vyhlásila vláda tzv. Židovský kodex, jenž vyřazoval občany židovského původu ze společnosti a zbavoval je majetku. Slovenští biskupové se hned sešli v Nitře a vydali prohlášení, že "kodex je v rozporu se slovenskou křesťanskou tradicí a porušuje zásady křesťanské etiky". Vláda však toto napomenutí ignorovala a v březnu 1942 dokonce nařídila deportace Židů s tím, že "jedou na práci do Německa". Biskupové se opět ozvali, a to pastýřským listem, v němž odsoudili nejen deportace, nýbrž i veškeré násilí proti Židům. Nepomohl ani nátlak papežského nuncia, kterému Tiso slíbil, že deportace zastaví, ale neučinil tak. A tak bylo z 90 tisíc slovenských Židů odvezeno 60 tisíc do plynových komor! Teprve když papežský nuncius z pověření papeže Pia XII. žádal zastavení deportací pod hrozbou exkomunikace, Tiso poslechl a deportace zastavil.

V roce 1941 pronesl Tiso v Holiči ostrý antisemitský projev, který je v naprostém rozporu s křesťanskou etikou i s jeho kněžstvím. V roce 1947 byl Tiso na nátlak Moskvy popraven jako válečný zločinec. Dodnes ho však někteří Slováci považují za světce. Tiso však nebyl ani světec, ani zločinec, i když některé jeho činy zasluhují morální odsouzení. Bylo neštěstím, že v době hitlerovského Německa stál v čele Slovenska katolický kněz a ještě větším neštěstím bylo, že připustil, aby ve jménu katolického křesťanství byly páchány tak hrozné zločiny.

V roce 1944 obdržel Burzio, vatikánský diplomat na Slovensku, příkaz z Vatikánu, aby jménem Sv. otce vyzval Tisa, aby uvážil své setrvání ve funkci slovenského prezidenta, protože nepřátelé církve toho využívají k diskreditaci církve na celém světě. Tiso odpověděl dopisem, v němž mimo jiné tvrdí, že "… naše vina tkví v naší vděčnosti a věrnosti vůči Němcům, kteří nejen uznávali a schvalovali existenci našeho národa a jeho přirozené právo na nezávislost a národní svobodu, ale pomáhali mu i proti Čechům a Židům, nepřátelům našeho národa". Jak však mohl Tiso tak zatvrzele spojovat osud svůj a celého národa s osudem Velkoněmecké říše, jejíž porážka byla už na spadnutí?

Než 4. dubna 1945 osvobodila Rudá armáda Bratislavu, opustil Tiso s některými svými věrnými Bratislavu a ukryl se v kapucínském klášteře v Altöttingu, který patřil do americké okupační zóny Německa. Američané ho však vypátrali a předali československé justici. Dne 2. prosince 1946 byl s Tisem zahájen soud. Tiso tvrdil, že vše, co dělal, bylo v zájmu slovenského národa. P. Kajpr v Katolíku tuto obhajobu jako eticky pochybenou odmítl: Omlouvat morálně vadné jednání "svatým" zájmem národa je známkou národního sobectví. Není přece jiné morálky pro národy a jiné pro jedince.

Tiso byl odsouzen k trestu smrti. O udělení milosti rozhodovala vláda, v níž ze sedmnácti členů se jedenáct postavilo za komunistický návrh milost neudělit. Pro milost hlasovali jen lidovečtí a demokratičtí ministři. Beneš se s doporučením vlády ztotožnil a milost neudělil. Večer před popravou nadiktoval Tiso svůj odkaz slovenskému národu. Vyzval ho, aby byl svorný a aby se řídil zásadou Za Boha a národ. On tomuto zákonu sloužil, a proto se považuje za mučedníka jak zákona Božího, tak obrany křesťanstva proti bolševismu.

P. Kajpr uveřejnil po Tisově popravě článek v Katolíku: "V pátek 18. dubna 1947 ráno se v Bratislavě dokončilo poslední dějství jedné tragédie. Tragédie česko-slovenského soužití. Ve Vatikánu přijali tuto zprávu s politováním a s politováním ji musel přijmout každý, kdo má smysl pro tragičnost života, jenž bývá jak u jednotlivců, tak u národů takřka nepřetržitým sledem omylů a nedorozumění…"