Slavnost Zjevení Páně: Vnímat znamení
Ježíše poznají všechny národy, uvěří
v něho a budou spaseny. To je po staletí sdílený smysl tohoto svátku.
K tomu také směřovalo misijní úsilí církve. Ale postupně jsme zjistili, že jiná náboženství jsou příliš silná, než aby se nechala převálcovat křesťanstvím. Byli jsme tedy – jako už tolikrát – postaveni před zcela novou volbu: buď použít všechny metody (i mocenské!) k přesvědčení zbytku světa o své pravdě, nebo se vzdát svého univerzálního nároku. Udělali jsme to druhé – přelomové prohlášení II. Vat. Dignitatis humanae.
I biblické texty chápeme vždy v kontextu doby a událostí. Co nám mohou říci v této nové situaci? Jednotící myšlenkou všech textů je vnímavost vůči Božím znamením: Izaiáš popisuje své vidění; Pavlovi bylo "ve zjevení oznámeno tajemství"; a dokonce i mudrci, kteří nepatřili k vyvolenému národu, "uviděli jeho hvězdu na východě". Dnes: Boží znamení mohou poznat i lidé, kteří nejsou křesťany! Katolická církev po staletí vedla lidi k tomu, aby svým vlastním názorům a vizím nevěřili, protože skutečné Boží zjevení skončilo smrtí posledního apoštola. Zdůrazňovala, že jedinou správnou interpretaci tohoto zjevení nabízí ona sama. Tvrdě potírala heretická hnutí, likvidovala ta, kdo prosazovali odlišné názory (Hus…). Na druhé straně nebyla tak úplně důsledná: když se vyskytlo zjevení, které potvrzovalo církevní názor, podporovala a podporuje jeho šíření (např. mariánská zjevení v Lurdech, Fatimě či v Medžugorje).
Ano, zjevení Boží objektivně platné pro všechny lidi skutečně skončilo. To však neznamená, že by Bůh i nadále nevedl osobně každého člověka, že by k němu nemluvil tajemným vnitřním hlasem. O tom jsou dnešní texty: autoři popisují vnitřní poznání, jakého se jim dostalo díky jejich otevřenosti Božím věcem. A svá zjevení nikomu nevnucují, netvrdí, že ten, kdo jim neuvěří, tím bude nějak trpět. Jen se prostě dělí s druhými o svoje poznání. Právě o toto naladění jde: umět vnímat smysl událostí, umět "číst ve hvězdách", umět vidět o kousek dál, než vidí většina lidí. A to i v těch nejběžnějších věcech všedního života.
- Umí to máma, která miluje své dítě: dovede intuicí vycítit, že mu hrozí nebezpečí, i když je daleko; ale máma, která je sžírána samotou, žárlivostí, fyzickým či psychickým zneužíváním…, k tomu často není naladěna, a pak i své dítě zanedbává.
- Umí to umělec, který vnímá nejhlubší dimenze lidské duše, a je schopen vytvořit dílo, které oslovuje lidi po mnoho staletí (Mozart, Michelangelo, Dsostojevskij…); ale nepodaří se to takovému umělci, který tvoří primárně pro okamžitý materiální zisk.
- Umí to ekonom, který vnímá nejen matematické zákonitosti ekonomiky, ale taky čte temné stránky lidské duše – ten je schopen i předpovědět krizi, kterou jiní ekonomové nečekali.
- Umí to křesťan, který se skutečně modlí – tráví svůj čas s Bohem, ne jen odříkává breviář či růženec – ten dovede v kritických okamžicích života rozeznat, které rozhodnutí je nejlepší.
- A umí to také občan, který pečlivě sleduje politické dění a vnímá zejména vnitřní pohnutky aktérů: ten pozná jasně, kterou stranu podpořit, komu dát hlas ve volbách.