Sjednocení církví, rozdělení křesťanů

18. - 25. ledna probíhá týden modliteb za jednotu křesťanů. V lednu je to už podruhé, po aliančním týdnu, který se konal 5. -12. 1. V Teplicích jsme se každý rok scházeli k modlitbám společně s dalšími církevmi. Před několika lety z toho vzešla tato úvaha.

Před pár týdny jsme se sešli na Zámeckém náměstí v Teplicích a modlili se za jednotu křesťanů. Celkem dvanáct lidí, plus jedno dítě v kočárku; ale i v tom malém počtu jsme zastupovali čtyři církve. Stáli jsme v kruhu s dvoumetrovými rozestupy, uprostřed na bílém sněhu hořela červená svíce. Vzácný zážitek jednoty… Tak jsme se připojili v podmínkách pandemie k tradičním ekumenickým týdnům.

Byla to jen malá skupinka, ale když pomyslím, že se ve stejné době takové skupinky scházely na celém světě, že jich byly tisíce, tak už v tom vidím kousíček naděje. My křesťané přece tvoříme třetinu lidstva, jsme pořád největším náboženstvím, máme společnou víru, stejné desatero, hodnoty, mravní étos. Kdybychom se tedy dívali na ty problémy společným pohledem, mohli bychom mnohé ovlivnit a změnit k lepšímu. Jenže, názory různých církví i jednotlivých křesťanů se často diametrálně liší. A to nám svazuje ruce.

Když před sto lety začaly církve hledat cesty k vzájemnému sblížení, vedla je k tomu zejména zkušenost z misijního působení: obyvatelé nově evangelizovaných zemí nechápali, proč jim tutéž víru přináší různé skupiny lidí, které nespolupracují, často si navzájem konkurují nebo jsou dokonce v konfliktu. Možná jste slyšeli ten vtip: podle čeho rozeznáte katolického a evangelického misionáře? Evangelík káže o Bibli a o Pánu Ježíši, katolík o papeži a o Panně Marii. To ale znamená, že každý mluví jiným jazykem, dnes bychom řekli každý žije v jiné bublině, a jen těžko najdou společnou řeč.

Teď jsme mnohem dál, někdy se nám docela daří tu společnou řeč najít. Třeba na Jaboku: je to katolická škola, ale část personálu i studentů tvoří evangelíci; patnáct let jsme měli studijní program akreditovaný společně s Evangelickou teologickou fakultou, a obě strany to vnímaly jako prospěšné a obohacující. I mě osobně to hodně posunulo, když jsem si musel každou přednášku připravovat tak, abych bral v úvahu názory obou stran.

Nebo v práci vězeňského kaplana: když se vězni setkávají s různými faráři a pastory, tak je jim jedno, kterou církev ten člověk zastupuje. Podstatné pro ně je, jak porozumí jejich problémům, jak je dovede oslovit; a tyto schopnosti jdou napříč církvemi, jednou je zaujme katolík, jindy třeba baptista.

Teď byste mohli říct, že aspoň zdola, v terénu ta ekuména docela funguje. Jenže stačí, když se sejdou lidé z různých církví na bohoslužbě, a nastane problém: nesmí společně přijímat eucharistii. Ano, chápu, že jsou tam nevyřešené teologické rozpory, a nechci je bagatelizovat. Ale jak to vysvětlíte lidem, kteří upřímně věří, prožívají krásné společenství, přátelství, třeba i partnerský vztah – a pak najednou zjistí, že jednu těch z nejhlubších, nejintimnějších zkušeností víry spolu prožít nesmí? Řeší se to různě, včetně obcházení církevních předpisů; ale neměla by tady být naše církev vstřícnější? Mezi teology se o tom vedou diskuse, papež František před pěti lety při návštěvě evangelického sboru v Římě dal najevo, že by větší otevřenost přivítal.

Neshodneme se ani v základní otázce, o co vlastně v ekumenickém hnutí jde, jaký je jeho cíl. Sjednotit se v jedné církvi, nebo spolupracovat a navzájem se respektovat v odlišnosti? Zajímavou alternativu nabídl bývalý papež Jan Pavel II., když vyzval k diskusi o změně pojetí papežského primátu. A vybídl k tomu nejen katolíky, ale i teology ze sesterských církví. Výsledkem by mohla být jakási zastřešující role římského biskupa nad mnoha různorodými církevními subjekty, které by si přitom zachovaly vlastní autonomii. Ale to jsme zatím v říši snů. A navíc nevím, jak by se na to dívaly některé církve, kterým je zrovna papežský úřad trnem v oku.

Nakonec se musím zmínit o problému, který narůstá zvlášť v poslední době: rozdělení uvnitř církví. Ani na tom nemusí být nic špatného, pluralita byla v církvi vždycky a je zdrojem její pestrosti a plnosti. Ani svatý Petr a Pavel se spolu dlouho nemohli shodnout. Aby však ta pluralita byla plodná, a ne destruktivní, měla by splňovat dvě podmínky: žádný názor nesmí popírat zjevná fakta ani základní principy křesťanství; žádná strana se nesmí uchýlit k nedůstojným praktikám jako urážky, výsměch či odsuzování. Ale to všechno se bohužel často děje, a tak místo abychom světu nabízeli rozumná řešení, působíme spíš jako rozhádaná domácnost.

Přiznám se, že když se setkávám s katolíky, kteří věří, že Putin a Trump jsou zachránci křesťanství a mariánská zjevení pro ně mají větší autoritu než Písmo svaté, tak bych nejradši přestoupil k evangelíkům. Když ale slyším, jak někteří z nich odmítají Darwina nebo realitu globálního oteplování, tak mě to táhne k pravoslavným, kteří jsou naopak ekologicky, aspoň v některých svých projevech, velmi citliví. Jenže pak si vzpomenu, jak moji pravoslavní přátelé považují všechny ostatní církve za odpadlíky a heretiky od pravé víry, a radši se vrátím zpátky ke katolíkům. Naštěstí u nich kromě těch různých podivínů najdu taky papeže Františka, Orko Váchu nebo Láďu Heryána, a řeknu si: ano, tady jsem doma. A zároveň jsem rád, že si můžu zajít na kafe s farářem Apoštolské církve, že mám kamarády mezi evangelickými teology, nebo že mým nástupcem na kaplanském místě v bělušické věznici je vynikající pastor z církve Adventistů sedmého dne.