Síla přírody

Tento text vychází ze skutečného lidského příběhu. Napsal jsem ho před deseti lety do knížky Dotýkat se vrcholů, a vybavil jsem si ho v podledních týdnech a dnech, kdy prožívám intenzivní kontakt s přírodou.

Středověká poutní cesta do Santiaga v posledních desetiletích láká miliony lidí. Někteří jdou sami, jiní v páru nebo ve skupinkách. Jana šla s několika kamarády, ale čas od času se od nich odpojila, aby mohla být sama: sama pod modrou oblohou se sálajícím sluncem, sama uprostřed vysokých hor nebo úrodných polí; sama se sebou a se svým Bohem.

Neměla se ráda. Nechtěla být jen sama se sebou. Ale cítila, že to musí udělat jako další krok na dlouhé cestě svého uzdravování. Její dětství bylo hodně bolestné: jeden z blízkých příbuzných ji po léta fyzicky týral a sexuálně zneužíval. Odnesla si z toho psychické trauma, opakované deprese, nenávist sama k sobě a neschopnost navazovat partnerské vztahy. V dospělosti to všechno jen pomalu překonávala, s pomocí blízkých přátel i odborníků.

Toho rána vstala dřív než ostatní. Bylo ještě chladno, ale slunce už ozařovalo pahorky, na nichž byly roztroušeny domečky a hospodářské usedlosti. Asi po dvou hodinách chůze se zastavila k odpočinku. Mohutný strom jí poskytoval kýžený stín. Usadila se pod něj, vytáhla láhev s vodou a zahleděla se do dáli. Nad údolím, které měla přímo před sebou, se zvedal hřeben kopce, na kterém byly ostře narýsovány žluté a hnědé obdélníky políček. V pozadí za ním bylo vidět další hřeben, pokrytý zeleným lesem. A pak ještě třetí, ten dával celé krajině nádech jakéhosi tajemna, jeho temně modrá barva ostře kontrastovala s azurovým nebem.

Jana odložila láhev a opřela hlavu o kmen stromu. Cítila sílu, která z něj vycházela. Zároveň přijímala zář slunečních paprsků, která k ní pronikala skrze jeho větve. A přitom ji obklopoval obrovský svět, který byl najednou klidný, útěšný, přátelský. Za těmi třemi hřebeny jsou určitě ještě další a další, a kdesi na úplném konci se zvedají vlny oceánu. Nemohla vidět tak daleko, ale jakýmsi vnitřním zrakem to najednou všechno spatřila. Cítila se být toho všeho nedílnou součástí, ale zároveň si uvědomovala své zraněné já. Přesto ji naplnil pokoj: v tomto nekonečném přátelském prostoru, který kypí životem, musí každé zranění ustoupit. Vstala, nastavila tvář slunci a rozpřáhla ruce: slunce ji přijalo, hory ji přijaly, celý svět ji přijal. Věděla, že i Bůh ji přijímá. A vzpomněla si na mnoho lidí, kteří jí dávali najevo, že ji mají rádi. Až dosud tomu nevěřila. Teď najednou pochopila, že mluvili pravdu. Nikdo ji neodvrhl! Není tak bezcenná, jak si po léta myslela!