Sexuální a mocenské zneužívání v programu synody

Jedním z témat podzimní biskupské synody, které stále silněji rezonuje i v české církvi, je mocenské a sexuální zneužívání ze strany kněží a dalších církevních pracovníků. Naše salesiánská provincie postupně zveřejnila případy dvou spolubratrů, kteří byli z takového jednání obviněni, do jisté míry svou vinu přiznali a jejich situace stejně jako situace jejich obětí se dál řeší. V našich diecézích i řeholních provinciích se objevují stále nové případy a církevní představení se za pochodu učí, jak na ně reagovat. V pátek 15. září, na svátek Bolestné Panny Marie, se uskutečnily paralelně na dvou poutních místech (Velehrad, Stará Boleslav) smírné adorace, bohoslužby a setkání obětí s biskupy (Nuzík, Wasserbauer). U nás v Teplicích jsme se loni v listopadu setkali s Jiřinou Kočí, která byla zneužívána knězem; několikrát jsem se k tomuto tématu vracel také v Teplických komentářích.

Přípravný synodní dokument Instrumentum laboris shrnuje zjištění kontinentálních synod: "Mnohé regiony uvádějí, že důvěra ve vysvěcené služebníky, v ty, kdo zastávají církevní úřad, v církevní instituce a v církev jako celek byla podkopána důsledky skandálu zneužívání ze strany duchovních nebo osob zastávajících církevní úřady: především zneužívání nezletilých a zranitelných osob, ale také zneužívání jiného druhu (duchovní, sexuální, ekonomické, zneužívání autority, zneužívání svědomí). Jedná se o otevřenou ránu, která stále působí bolest obětem, jejich rodinám i společenstvím." (s. 48)

Zároveň dokument připouští, že nejde jen o individuální hřích, ale že může jít také o systémové selhání: "Kontinentální shromáždění rovněž poukazují na zkušenosti, kdy si někteří lidé na vedoucích a odpovědných pozicích přivlastnili moc a rozhodovací procesy. Tyto zkušenosti spojují s kulturou klerikalismu a různými formami zneužívání, které podkopávají důvěryhodnost církve a ohrožují účinnost jejího poslání, zejména v těch kulturách, kde je úcta k autoritě důležitou hodnotou." (s. 51-52)

Na rozdíl od dřívější praxe, kdy církev hájila spíše pachatele zneužívání a brala malý ohled na jeho oběti, dokument vybízí ke změně perspektivy: "Je třeba zachovat spojení mezi synodálním obrácením a péčí o osoby, které přežily zneužívání, a o ty, kteří jsou v církvi postaveni na okraj. Kontinentální shromáždění kladou velký důraz učit se vykonávat spravedlnost jako formu péče o ty, kteří byli zraněni členy církve, zejména o oběti a pozůstalé po obětech všech forem zneužívání." (s. 33)

Často mají lidé obavu, aby případná obvinění neničila dobrou pověst kněží, kteří byli dosud vnímáni jako chápající a moudří duchovní rádci, a nebránila jim v další pastorační práci. To je jistě oprávněné; řešení ovšem není v tom, že by se provinění zakrývalo nebo zlehčovalo. To by nebylo korektní vůči obětem. Řešením je dlouhodobá pastorační, příp. terapeutická práce jak s těmi, kdo byli zneužíváním zraňováni, tak s těmi, kdo se ho dopouštěli. K pochopení a uskutečnění tohoto přístupu vede dlouhá cesta, ale jsem rád, že jsme se na ni vydali.