Sen, který tě nutí snít
Heslo salesiánské rodiny pro rok 2024 připomíná sen Dona Boska z roku 1824. O čem sním jako salesián dnes?
Před třiceti lety jsem prožil několik měsíců v salesiánském domě v Římě, který je spojený s kostelem Božského srdce – Sacro Cuore. Nachází se přímo vedle hlavního nádraží Termini. Dnes tam sídlí vedení celé naší kongregace.
Ten kostel postavil sám Don Bosko ke konci svého života, na přání tehdejšího papeže Lva XIII. Vždycky, když přijedu do Říma, tak do něj zajdu. Mám tam svoje oblíbené místo u levého bočního oltáře Panny Marie Pomocnice, ke kterému se pojí zvláštní historka. Don Bosco tam slavil mši svatou dva dny po slavnostním vysvěcení nové baziliky, 16. května roku 1887. Prožil při ní silný emoční zážitek, víc než patnáctkrát se rozplakal a ta mše trvala strašně dlouho. Když se ho pak na to ptali, tak řekl, že si vzpomněl na svůj sen, který měl v devíti letech a ve kterém viděl celé své budoucí dílo. Vznešená Paní, v níž poznal Pannu Marii, mu tehdy řekla: "Až přijde čas, všechno pochopíš!" A to se stalo právě teď, po 62 letech. Všechno se mu to najednou propojilo. To poslání, které mu Pán v dětství svěřil a pro jehož uskutečnění musel překonat tolik překážek, se završilo postavením tohoto chrámu. Jeho životní dílo bylo dokončeno. Osm měsíců nato Don Bosko zemřel.
Ten sen se mu během života v různých verzích opakovaně vracel, a on o něm taky často mluvil. Ale poprvé ho viděl v roce 1824. Což je letos přesně dvě stě let. Proto náš hlavní představený Angel Artime zvolil na tento rok jako heslo pro salesiánskou rodinu právě tento příběh: Il sogno, che fa sognare. Sen, který tě nutí snít.
Nestává se to často, ale některé sny některých lidí hýbou dějinami. Napadá mně třeba slavné kázání baptistického pastora Martina Luthera Kinga I have a dream, které se stalo mezníkem amerického hnutí za práva černochů. Nebo papež František, když říká, že sní o církvi, která bude otevřená všem, a uvádí do pohybu synodální proces. Myslím, že do této řady zapadá i sen Dona Boska. Trvalo ještě desítky let, než on sám pořádně pochopil, co mu tím Bůh chtěl říct. Ale během dvou staletí se ten sen proměnil v obrovské hnutí. Dnes nabízí salesiáni sociální pomoc, výchovu a vzdělání té nejchudší části společnosti ve všech světadílech.
Jenže doba se mění, přichází nové výzvy, a odpověď můžeme hledat i v nových snech. Přemýšlím, co by se asi tak zdálo Donu Boskovi, kdyby žil dnes. Nevím, ale můžu vám říct, o čem sním já.
Třeba o budoucnosti salesiánů v Česku. Čísla jsou neúprosná: v devadesátých letech bylo salesiánů řeholníků víc než dvě stě, teď je nás asi 115, a podle odhadu by nás v roce 2050 mělo být zhruba padesát, naprostá většina v důchodovém věku. Nová povolání jistě můžeme hledat a modlit se za ně, zároveň ale bychom měli být připraveni na to, že prostě nebudou, nebo jich bude velmi málo. Když jsme si dělali mezi sebou takový průzkum, jak této situaci rozumíme, tak jsme si třeba uvědomili, že "aktivní řády ztrácí smysl, protože jejich působení dnes nahrazuje společnost a stát; nebo že řeholní život je vynález církve, takže nemusí být navždycky. Mladým lidem dnes nic neříká ten hierarchický systém, v jakém vznikli salesiáni, není pro ně přitažlivý. To neznamená, že by byli horší než minulé generace, jen prostě touží po něčem jiném, třeba je i Bůh volá jinam. Možná bychom se vůbec neměli snažit získávat povolání, ale hledat nové, jiné formy služby Bohu."
Ano, tady bych i já viděl cestu. Samozřejmě, když nás bude čím dál míň, tak můžeme všechnu tu velkoryse rozjetou práci ukončit a naše budovy prodat ke komerčnímu využití. Nebo je dát jiným organizacím, které v nich budou zase pracovat s mládeží. Ale napřed bych zkusil jinou možnost: pokračovat v té práci, ale nevázat se na to, že za ní nutně musí stát řeholní kongregace. Většina našich zaměstnanců, včetně lidí ve vedoucích pozicích, už přece nejsou kněží ani řeholníci, ale laici, a přitom naše díla neztrácí svůj salesiánský charakter.
Navíc máme velké společenství salesiánů spolupracovníků, kteří jsou taky formováni v duchu Dona Boska. Je jich u nás skoro 700 a myslím, že mají velký potenciál k rozvoji. Protože žijí běžným způsobem života, a ne v celibátu, který dnes mladé lidi nepřitahuje. Takže já věřím, že naše dílo by mohlo ve stejné míře i ve stejné kvalitě pokračovat i v situaci, kdy by tady žádní salesiáni s řeholními sliby nebyli.
Na to bychom se ale měli už teď připravovat, nejen organizačně, ale hlavně způsobem myšlení a života. O tom je můj druhý sen: proměnit naše dosavadní institucionální struktury ve společenství lidí, kteří se budou navzájem podporovat ve svém poslání, a každý ho bude realizovat takovým způsobem, který pro něj bude přiměřený a ke kterému bude cítit Boží volání. Můžeme se inspirovat z jiných církevních hnutí, kde v jednom domě spolu žijí rodiny s dětmi, řeholníci, mladí dobrovolníci, muži i ženy. Můžeme se vrátit k myšlence Dona Boska, že by ti, kdo se rozhodnou pro řeholní zasvěcení, skládali sliby jen na dobu určitou, a ne na celý život. Můžeme ve svých společenstvích zavést takový způsob rozhodování, kde si lidé vzájemně naslouchají a poslední slovo nemá nutně ten, kdo je kněz nebo řeholník, ale ten, kdo k tomu má potřebné schopnosti a kompetence.
A tím se dostávám ke svému třetímu snu: v takovém společenství by se mohla realizovat vize synodální církve, jak o ní sní papež František. Velké změny se často dlouho připravují v malých skupinách lidí, kteří jaksi vidí dál do budoucna. Třeba liturgické hnutí už desítky let před Druhým vatikánským koncilem slavilo bohoslužby v domácím jazyce a s oltářem čelem k lidu. Nebo skupina kolem Charty 77 už dlouho před sametovou revolucí prosazovala myšlenku lidských práv.
Myslím, že podobné to bude se současnou reformou církve. Než se ji podaří plně realizovat, bude potřeba, aby ji uskutečnily skupiny lidí, kteří vidí dál, kteří mají prorockou vizi. A já sním o tom, že by jednou takovou skupinou mohlo být právě salesiánské hnutí. Protože už máme tím směrem nakročeno, o spoustu věcí v synodálním duchu se dávno snažíme – třeba právě o dialogickou, rovnoprávnou spolupráci mezi světem laiků a kleriků. Bylo by to přesně v duchu Dona Boska, který taky viděl hodně dopředu a v mnoha věcech předběhl svou dobu.
Hlavní představený v Římě nás vyzývá k odvážné reformě našeho díla. Přitom sám k ní nedává moc konkrétní instrukce, je si vědom odlišností v různých částech světa, a očekává, že lidé přímo na místě budou hledat řešení. Někde se možná podaří vyvolat v mladých lidech nový zájem o zasvěcený život, jinde se bude experimentovat s novými podobami společenství, a jinde se třeba rozhodnou se salesiánskou činností skočit. Každé takové rozhodnutí může být dobré, pokud bude výsledkem dialogu a důvěry v Boží vedení.
Tak jsem vám na svátek Dona Boska řekl svůj salesiánský sen. Ale nebojte se snít i o jiných věcech: o svém vlastním životě, o svých dětech, o životě církve, o budoucnosti naší společnosti… Ale hlavně nezapomeňte pro splnění těch snů taky něco udělat.