Rodina svatá a nesvatá

Je to krásné, když si můžou manželé po letech říct, že se stále mají rádi. Ale co když nemůžou?

V neděli hned po vánocích jsme slavili svátek svaté rodiny. Byl jsem zrovna na cestách, stavil jsem se kdesi v kostele a slyšel jsem kázání o tom, jak krásný je ten ideál křesťanské rodiny: muž a žena se navzájem milují, s láskou vychovávají své děti. Jistě, někdy přijdou těžkosti, říkal ten kněz, to je normální, to prožíváme i my v celibátu. Ale musíme je překonat! A když se to nedaří, tak se musíme víc modlit, aby se to podařilo… No a po tomto povzbuzení vyzval přítomné manželské páry, aby vystoupily z lavic, chytly se za ruce a obnovily svůj slib. Ano, to byli ti, kterým se daří ty krize překonávat. A je to krásné, když si můžou říct po dvaceti, nebo třeba po padesáti letech, že se stále mají rádi. Ale zároveň jsem si říkal: kolik je tady asi lidí, kterým se nedaří ty krize zvládnout, i když se modlí? Kolik je tady možná lidí, kteří už se se svým manželem či manželkou rozešli? A jak se asi při této bohoslužbě cítí? Proč ten kněz neřekl nějaké slovo, které by platilo i pro ně? Proč neřekl aspoň pár slov o tom, že i lidé, kterým se nedaří naplnit ideál, jsou stále Božími dětmi, že jsou Bohem stále milováni? A že taky stále patří do společenství církve?

Znám dost křesťanů, kteří v tento den do kostela radši nechodí, protože nechtějí znovu prožívat ten pocit odsouzení od Boha a vyloučení z církve, třeba jen proto, že se kdysi v mládí zamilovali a vzali si partnera, se kterým se pak nedalo žít. Nebo lidé, kteří žijí s partnerem stejného pohlaví, jak to trefně popsal na facebooku jeden z nich: "Když přišla obnova manželských slibů, tak jsme vůbec nevěděli, co máme dělat. Tak jsme se instinktivně chytili za ruce a říkali "ano" společně s davem. Cítili jsme se strašně zoufalí a nevěděli, komu to říct. Po skončení bohoslužby mi pak přítel říkal, že za sebou slyšel kouzelné slůvko "buzny". Byli jsme z toho otrávení. Mně se to celé natolik eklo, že už v životě mě nikdo na tenhle svátek v kostele neuvidí."

Přitom se to dá vzít i jinak. Podle svědectví účastnice z jiného kostela to bylo "naprosto v pohodě: kněz vzpomenul singles, lidi v tzv. neregulérních vztazích, a požehnání manželům se odbylo až na závěr mše, rychle a v lavicích." K takovém pohledu vede třeba i závěrečný dokument ze synody o rodině z roku 2015, kde se mluví o vstřícnosti k lidem, kteří nenaplnili ideál manželství: "Služba zaměřená na ty, jejichž manželský vztah se rozbil, se ukazuje jako zvláště naléhavá. Dramatem rozchodu často končí dlouhé období konfliktů, které způsobují největší utrpení zvláště dětem. Osamocenost opuštěného manžela nebo manželky anebo toho, kdo byl donucen přerušit soužití poznamenané trvalým týráním, vyzývá křesťanské společenství ke zvláštní péči. Samotné ztroskotání se může stát příležitostí k reflexi, ke konverzi a k odevzdání se do Boží péče. Když si každý uvědomí svou zodpovědnost, může znovu nacházet důvěru a naději." (78)

Někteří biskupové už na to reagují v praxi: náš brněnský biskup pověřil salesiána Zdeňka Jančaříka pastorací LGBTQ osob, nebo našeho líšeňského faráře Petra Šikulu pastorací rozvedených. Často taky manželské páry dostávají pověření k tomu, aby připravovaly snoubence. Když se s nimi bavím, tak mně říkají, že většině párů už nemůžou doporučovat předmanželskou čistotu, jelikož spolu dávno žijí a nechápou, proč by měli žít jinak. Stejně tak po nich nemůžou žádat, aby v manželství používali jedinou církví dovolenou metodu antikoncepce, totiž přirozené plánování rodičovství. Právě tyto dva církevní požadavky jsou často důvodem, proč se lidé necítí v církvi dobře; o tom prvním mluvil už biskup Tomáš Holub na synodě o mládeži v roce 2018. Morální i pastorální teologové se tím vážně zabývají, často se k tomu vracely také diskusní příspěvky na synodě, teď se tím zabývá jedna z expertních komisí, které byly založeny před rokem.

Situace, v níž žijí dnešní manželé a mladí lidé, je totiž velmi odlišná od té, v níž vyrůstaly minulé generace. Proto se taky naše pochopení partnerství a rodiny změnilo. A nejde jen o změny k horšímu, jak se to často chápe v církevním prostředí. Třeba jsme daleko víc než dřív citliví na kvalitu vztahu mezi partnery, nebo na plnou rovnoprávnost mezi mužem a ženou. Oba tyhle posuny jsou přitom pozitivní, jsme rádi, že to tak je. Ale na druhé straně právě kvůli tomu je současná rodina daleko křehčí, zranitelnější než dřív: protože pokud se klade důraz na kvalitu vztahu, tak se prostě manželství rozpadne, když tu kvalitu už partneři neprožívají – zatímco dřív je i v takové situaci držela dohromady odpovědnost za děti, finanční závislost ženy na muži nebo strach ze společenského znemožnění. A ta druhá věc, když nám jde o rovnoprávnost muže a ženy: potom ale ženy, které jejich manžel fyzicky nebo psychicky týrá, stále častěji z manželství odcházejí – zatímco dřív bylo běžné, že takové týrání po celý život pasivně trpěly.

Ano, otázky týkající se manželství a rodiny, nemají většinou tak jednoduchá řešení, jak to leckdy slyšíme z kazatelen. Co je lepší pro rodinu, kde je muž závislý na alkoholu a žena i děti tím dlouhodobě trpí? Rozvést se a vystavit děti nebezpečím neúplné rodiny? Nebo zůstat spolu a vystavit děti nebezpečí týrání ze strany otce a vyčerpanosti ze strany matky? Nebo že si žena najde nového partnera, který bude pro ni dobrým manželem a pro děti dobrým otcem? Psycholožka, která připravuje podklady pro církevní řízení o neplatnosti manželství, říká, že většinou se dá u některého z partnerů prokázat, že neměl předpoklady pro trvalý a odpovědný vztah. Proto zdůrazňuje papež František, že "je třeba se varovat soudů, které neberou v úvahu složitost různých situací, a je nezbytné být pozorní na to, jak lidé žijí a trpí kvůli své situaci" (Amoris Laetitia).

A dál: "Pastýř se u těch, kdo žijí v "neregulérních" situacích, nemůže spokojit jenom s aplikováním morálních zákonů, jako by to byly kameny, které je možno házet na život lidí. Když si myslíme, že všecko je jenom bílé nebo černé, zavíráme někdy cestu milosti a růstu. Připomeňme si, že "malý krůček uprostřed velkých lidských omezení může být Bohu milejší než zvnějšku korektní život toho, který prožívá své dny, aniž by čelil vážným těžkostem".

Myslím, že k větší citlivosti církve v těchto věcech by pomohlo zrušení povinného celibátu pro kněze: dokud nebudou mít aspoň někteří kněží vlastní, osobní zkušenost se všemi radostmi a bolestmi partnerského a rodinného života, nemůžou mít ani plné pochopení pro lidi, kteří je prožívají. A dalším krokem by mohlo být, kdyby církev umožnila přístup k odpovědným pastoračním pozicím taky ženám. Tedy kdyby jim umožnila třeba i kázat nebo zpovídat. Protože těmi, kdo v partnerském vztahu trpí, jsou mnohem častěji ženy než muži. A když přijde taková žena ke zpovědi a kněz jí řekne, aby trpěla dál, tak to její bolest jen prohlubuje. Církev ale má být, podle papeže Františka, matkou a pastýřkou. Proč by v ní tedy tuto roli nemohly mít i ženy?