Prolil jsem krev nevinného: Jak to začalo

Uplynulo dvacet let od vraždy kněze Ladislava Kubíčka. Před jedenácti lety jsem se setkal ve věznici s Lukášem, mladším z jeho vrahů.  Doprovázel jsem ho na cestě k lítosti a odpuštění, a také při jeho pokusu o nový, lepší život. Chci vám teď nabídnout v podobě malého seriálu své zápisky z této cesty. Je to nejen svědectví o jednom životním příběhu, ale taky sonda do pastorační práce s pachateli zločinů.

JAK TO ZAČALO

"Pane kaplane, může Bůh odpustit i ten nejhorší hřích? Třeba vraždu?", zeptal se mě po bohoslužbě jeden z vězňů.

"Pokud toho člověk lituje a upřímně se snaží změnit život, tak jistě ano!"

"Ale co když je to ještě něco horšího, co když někdo zabije třeba malé dítě? Nebo někoho jako vás…?"

"Jak někoho jako vás? To myslíte když zavraždí faráře, kněze?"

"No, no, tak nějak. Kněz přece slouží Bohu – když ho někdo zabije, jak mu to může Bůh odpustit?"

Začínal jsem tušit, o co asi jde. Věděl jsem, že v naší věznici sedí jeden ze dvou mladíků, kteří před deseti lety brutálně zvraždili kněze Ladislava Kubíčka. Nepočítal jsem, že za mnou někdy přijde. Teď jsem však musel reagovat.

"Vražda je vždycky strašný hřích. Ale Bůh se dívá do srdce člověka. A když tam vidí opravdovou lítost, bolest z toho, co spáchal, touhu odčinit to zlo a konat jenom dobro, pak je ochoten i tak velký hřích odpustit… ale proč se na to ptáte?"

Když tahle diskuse začala, bylo nezvyklé ticho. Nikdo z těch deseti či dvanácti odsouzených, kteří seděli v kruhu ve vězeňské kapli, nebyl žádné neviňátko. Měli na svědomí krádeže, loupežná přepadení, těžká ublížení na zdraví, možná i vraždu. Při našich bohoslužebných setkáních se ptali na spoustu věcí, často překřikovali jeden druhého, a mnozí sem přicházeli ze zcela jiných důvodů než ze zájmu o Boží slovo. Ale to, o čem teď jeden z nich začal mluvit, vnímali i ostatní jako něco zvláštního. Nějak to nezapadalo do jejich jednoduché logiky: když někdo vraždí, OK, ať si to odsedí, a jestli se změní, ať mu to třeba i Bůh odpustí. Ale když někdo zavraždí moji manželku, tak mu to nemůžu odpustit nikdy, i kdyby litoval a změnil se sebevíc. A kněz přece žije pro Boha, tak jako moje manželka pro mě. Jak tedy Bůh může odpustit, když toho kněze někdo zavraždí?

Postupně se do diskuse zapojovali další:

"Víte, kamarád, který se vás ptal, je na pokoji s klukem, který zavraždil kněze. My se s ním na oddíle někdy bavíme a on říká sám, že mu to Bůh nemůže odpustit. Vypadá, že je v pohodě, ale asi ho to dost trápí."

Teď už se zase zapojil ten, který diskusi rozproudil:

"No, já spím na posteli přímo pod ním, a tak si někdy povídáme dlouho do noci. Říkal jsem mu, ať se zeptá vás, jak to je s tím odpuštěním, ale on se bojí, že jste taky kněz a že byste se na něj zlobil. Říká, že od té doby nikdy s žádným farářem nemluvil."

"Jo, taky jsem s ním o tom diskutoval," přidal se další, "říkal jsem mu, že jste docela hodnej člověk a že se vás nemusí bát, ale on pořád, že to nejde, že nám to závidí, že sem můžeme chodit, ale on že nemůže."

Teď jsem se nemohl vyhnout jasné odpovědi: "Nevím, jak jsem hodnej, to musíte posoudit vy, ale vím jedno: jsem tady proto, abych lidem nabízel setkání s Bohem, ve kterého věřím. A já opravdu věřím, že Bůh je ochoten odpustit i největší hřích. I vraždu. I vraždu kněze. Tak mu klidně řekněte, ať se nebojí přijít. Že se na něho těším…"

Vězeňské tamtamy fungují rychle a spolehlivě, takže ještě tentýž den, když jsem cosi vyřizoval u katru na jejich oddíle, mně kdosi říká: "Chce s Vámi mluvit Lukáš, ten, co zavraždil toho faráře, já ho zavolám."

Za chvilku z jedněch dveří vykoukla hlava s dlouhými vlasy po ramena, svázanými do ohonu. Hubený, trochu nesmělý mladík s vážným obličejem přišel pomalu ke mně. Abych předešel zbytečnému ostychu, podal jsem mu ruku a říkám: "Vy jste Lukáš…?"

"Ano, kluci už vám o mně asi říkali. Myslíte, že bych si s vámi mohl někdy promluvit?"