Prolil jsem krev nevinného (7): Co dál?

Ten půlrok, o kterém jsem zatím psal, znamenal rozhodující období v Lukášově životě. Udělal první kroky k tomu, aby se vyrovnal se svou vinou, vyslovil lítost a omluvu, znovu objevil Boha a pochopil, že může získat jeho odpuštění. V dalších letech, která strávil v bělušické věznici, jsme se stále pravidelně setkávali a probírali jsme minulost i budoucnost. Lukáš taky poctivě chodil na diskusní skupiny a na společnou bohoslužbu, četl Bibli a doplňoval si znalosti o víře. Zároveň jsem udržoval kontakt s jeho maminkou i manželkou, společně jsme se připravovali na jeho propuštění.

Když konečně po čtyřech letech vyšel ven, byl plný odhodlání k novému životu. Projevilo se ale to, co jsem čekal: Lukáš byl od patnácti do 28 let neustále ve vězení – jen s malým, asi devítiměsíčním přerušením. Rozhodující období, kdy se mladý člověk připravuje na život, strávil v prostředí, které ho nejen na nic nepřipravilo, ale ještě silně deformovalo jeho psychiku, životní návyky i hodnoty. On si to však neuvědomoval. Naopak byl přesvědčen, že všechno zvládne, a nenechal si poradit. Střídal zaměstnání – nikde nevydržel déle než několik měsíců. Neuměl hospodařit s penězi. Chtěl splatit dluhy, ale když jsem mu domluvil odborné finanční poradenství, nikdy ho nevyužil. Párkrát jsem mu půjčil peníze, nikdy je nevrátil. Chtěl žít s Bohem, ale když jsem ho zval do kostela nebo do křesťanského společenství, nikdy tam nepřišel. Postupně zjišťoval, že není schopen uživit rodinu. Když prožíval stále větší bezradnost, hledal únik v drogách. Od nich už nebylo daleko k dalším krádežím a pak i k násilí. Za tři roky byl znovu u soudu a vzhledem ke své trestní minulosti dostal vysokou sazbu: deset let nepodmíněně.

Hned ve svém prvním dopise z vězení dal najevo, že si to všechno uvědomuje:

"Šlo to se mnou opravdu s kopce, dlužím vám a budu se snažit vám to i splatit. Mrzí mě, že jsem nevyužil vaší pomoci a toho všeho, co jste mi nabízel. Kdybych šel tou správnou cestou, vím, že bych tady na sto procent nebyl. Ale už nemůžu nic pro to udělat. Čas zpět nevrátím. Ale uvědomuju si vše, kde byla ve mně chyba. Snažím se se sebou hodně pracovat a vím, že dělám i pokroky. Je to hezké být venku s rodinou, chyby byly hlavně ve mně. Mrzí mě, že jsem vás neposlechl. Vím ale už opravdu jedno: až mě pustí, budu dělat vše pro to, abych žil řádným životem. Tenhle trest mi dává fakt na zadek. Snažím se se sebou pracovat a hledám v sobě ty chyby. Snažím se prostě vnitřně se napravit! Chci číst Bibli a hledat odpověď na svoje otázky. Už nechci být pomatená ovce. Chci i v sobě probudit život, mám pocit, jako bych nežil a nevěděl, co je to život."

Až se Lukáš opět vrátí do svobodného života, bude mu čtyřicet, a víc než polovinu z těch let stráví ve vězení. I přes své velké odhodlání opět asi nebude schopen normálně žít. Záleží na tom, zda najde lidi, kteří by ho doprovázeli a nabídli mu pomoc; to je úkol i nás křesťanů. A záleží na něm, zda bude ochoten tu pomoc přijmout.