Prolil jsem krev nevinného (6): Deset let poté
Kromě našich osobních rozhovorů se Lukáš také postupně zapojoval do života vězeňského křesťanského společenství: začal chodit na diskusní skupinku, pak také na výuku základů křesťanství a později se stal jedním z nejpoctivějších účastníků nedělní mše, kterou jsme ovšem slavili ve čtvrtek ráno. Prožívali jsme tedy spolu každý týden asi čtyři hodiny a Lukáš s velkým zájmem přijímal všechno, o čem se mluvilo a co jsme ve skupinových aktivitách společně prožívali. Choval se tak, jako by potřeboval dohnat všechno, o co přišel během těch dlouhých deseti let odloučení ode všech duchovních zdrojů. Měl ještě v paměti něco z toho, co se naučil v dětství od maminky a v pubertě od Ladislava, a teď nadešel čas, kdy si to mohl znovu připomenout, zařadit do souvislostí a zkonfrontovat se svými životními zkušenostmi.
Přiznám se, že mě ani moc nepřekvapilo, když dal najevo velký zájem o svátostné smíření s Bohem. Při každé zmínce o zpovědi zbystřil pozornost, ptal se na detaily, vyjadřoval svou touhu ji přijmout. Přiznal, že Ladislav ho právě na zpověď a na první svaté přijímání připravoval. Nikdy k tomu však nedošlo, protože zvlášť v posledním roce před osudnou vraždou Lukáš ztrácel zájem. A Ladislav taky, neboť se musel stále častěji setkávat s tím, že ho Lukáš chodil na faru okrádat.
Mluvili jsme spolu o zpovědi často a detailně. Vysvětlil jsem mu – trochu zjednodušeně, aby to snadno pochopil – princip Božího milosrdenství, které je postaveno na Ježíšově oběti na kříži: on skutečně vzal na sebe trest, který by zasloužil každý z nás, a proto je schopen nám naše hříchy bez dalšího trestání odpustit. Požaduje jen jediné: upřímnou lítost a odhodlání změnit život. To není málo; naprostá většina odsouzených se k takovému vnitřnímu rozhodnutí nikdy nedopracuje. Měl jsem však dojem, že Lukáš je na dobré cestě.
Tohle všechno se odehrávalo na jaře roku 2014. Jak se blížilo desáté výročí té vraždy, zvyšovala se Lukášova touha udělat nějaké symbolické, ale pro něj životně důležité kroky. Šlo mu zejména o to, aby dal najevo svou skutečnou lítost, a s tím spojenou touhu po odpuštění. Především od Boha, ale taky od lidí: od samotného Ladislava, od někoho, kdo mu byl blízký, a taky od církve. Její roli v tomto příběhu si začal víc uvědomovat, když četl Ladislavův životopis a viděl to velké množství lidí, kterým pomáhal a byl jim vzorem.
Hodně jsme o tom všem diskutovali, ptal se mě, jak to udělat; dával jsem mu nějaké návrhy, ale rozhodnutí jsem nechával na něm. V touze po svátostném rozhřešení jsem ho trochu brzdil, ale postupně jsme se k němu dopracovali. Znamenalo pro něj velkou úlevu. Dalším krokem mělo být přijetí Krista v eucharistii, která je společnou hostinou celé církve. Napadlo mě, že bychom to mohli spojit s návštěvou biskupa: Lukáš by se omluvil církvi, kterou biskup reprezentuje, a pak by z jeho rukou přijal Tělo Kristovo. Tím by byl znovu začleněn do organismu, z nějž se svým zločinem oddělil.
Tehdejší litoměřický biskup Jan Baxant přijal mé pozvání do věznice velmi rád. S Lukášem strávil půlhodinu v osobním rozhovoru, pak jsme slavili eucharistickou bohoslužbu se skupinou asi patnácti odsouzených, při ní jednoho z nich pokřtil a Lukášovi podal svaté přijímání. Vnímal jsem to jako zásadní zkušenost pro všechny zúčastněné. Dlouho předem jsem je na tuto návštěvu připravoval; vysvětlil jsem jim, že všude, kde se scházejí křesťané, je církev. Naše skupina je tedy církví v této věznici a zároveň je součástí velkého organismu církve na celém světě. Tím, že se setkáme s biskupem, dáváme najevo tuto sounáležitost. A biskup dává najevo, že k církvi skutečně patří i ti, kdo se nacházejí za zdmi věznice.
Došlo i na setkání s doktorkou Svatošovou. Navštívila Lukáše ve věznici a mluvili spolu velmi dlouho. On byl překvapený a dojatý její vlídností, ona vyhodnotila jeho lítost a omluvu jako opravdovou a upřímnou. Viděla v tom první krok k naplnění svých modliteb za obrácení Ladislavových vrahů.
Posledním symbolickým krokem byl Lukášův dopis čtenářům Katolického týdeníku. Dlouho se snažil formulovat to, co měl na srdci. Opakovaně se mnou konzultoval, co napsal. Nechtěl jsem ale zasahovat do jeho textu. To, co potom v Týdeníku vyšlo, jsou skutečně jeho slova – trochu neobratná, trochu poplatná církevním formulacím, na které si vzpomínal ještě z mládí, ale určitě upřímná, vycházející ze srdce. Tady je jeho dopis v plném znění:
Vážení čtenáři,
Dovoluji si k příležitosti (10.) výročí smrti váženého člověka kněze Ladislava Kubíčka, sepsat pár upřímných slov. Je pravdou, že jsem já a můj společník před 10. lety usmrtili tohoto váženého člověka. Nevím, jak se k tomu po takové době staví společník, ale já jsem svou vinu přiznal. Byl jsem na strmé cestě vedoucí pouze jedním směrem, a to přímo do pekla. Dokonce jsem byl přívržencem satanovy církve, ale pobytem ve vězení jsem pochopil, že cesta, kterou jsem se vydával, byla tou nejhorší možnou a tak jsem se rozhodl, že od své minulosti upustím. V ten moment jsem poprvé uslyšel hlas uvnitř mě. Byl to tak zvláštní pocit, že jsem se toho zalekl, kleknul jsem na kolena a prosil Boha o odpouštění. Druhý den jsem si říkal: byl to hlas Boží, nebo satana? Dnes již vím, že Boží.
Nicméně jak jsem již napsal, svou vinu jsem přiznal. Trest za to, který jsem dostal se může někomu zdát přiměřený, ale já uvnitř sebe cítím, že žádný jakkoliv drsný trest nemůže splatit to, co jsem udělal. Pan Ladislav Kubíček byl ve všech ohledech výjimečný člověk. Za své vyznání se celý život "rval" a já si jsem jistý, že jeho boj nebyl zbytečný, neboť teď je s Bohem v ráji a na nás všechny se usmívá shora.
Já přesto dnes o sobě mohu říci, že jsem jiným člověkem. Po 102 měsících mě propustili a díky Božímu milosrdenství jsem se oženil se skvělou ženou a nedávno se mi narodila zdravá a krásná dcerka.
Bohužel vinou mého špatného chování ve vězení jsem byl opět odsouzen na 48 měsíců a v prosinci roku 2013 jsem svůj trest sám nastoupil. Od letošního roku jsem v pravidelném kontaktu se zdejším kaplanem, s panem Michaelem Martinkem, který mi velice pomáhá a díky jemu vím, že blízké okolí pana Ladislava Kubíčka mě za můj čin neodsoudilo, ale naopak. Poznal jsem, že tito lidé opravdu žijí s Boží přítomností a já dělám vše proto, aby mi bylo toto také umožněno.
Vzdal jsem se svých ideálů z minulosti ve svitu naděje na odpuštění a nové šance na život člověka věřícího v Boha všemohoucího a Pána Ježíše Krista, Spasitele všeho hříchu. Věřím, že byl ze mě sejmut kalich naplněn temnotou a místo toho mnou prochází oslnivá záře milosti a lásky. To jest krátké, upřímné slovo člověka, který násilně světu vzal člověka, velice zbožného člověka. Tento člověk uklízel nečistoty v lidských srdcích pomocí lásky a víry. Uklidnil nesčetně moc srdcí, dokonce i to mé. Bohužel mi trvalo až moc dlouho, než jsem tomu porozuměl…
Závěrem bych se vás všech rád na něco zeptal. Zavraždil jsem člověka, který překypoval láskou a vírou v Boha. Trest jsem přijal a odpykal jsem si ho. Blízké okolí zemřelého mi dokázalo již odpustit, i církev samotná mi odpustila a upřímně a srdečně mě přijímá. A teď se zeptejte sami sebe: dokážete mi odpustit i vy?