Prolil jsem krev nevinného (5): Pachatel poznává svou oběť

Hned při prvním rozhovoru vyslovil Lukáš přání, abych se někdy setkal s jeho maminkou. Mluvil o ní s velkou úctou, bylo vidět, že si jí váží a že si uvědomuje, jak jí svým činem zkomplikoval život. K ní často směřovaly projevy nenávisti od lidí, kteří ji považovali za nepřímou původkyni Lukášova zločinu. Kvůli tomu se s celou rodinou musela několikrát stěhovat. Nepřestala milovat svého syna, obětavě ho navštěvovala ve věznici, ale byla stále smutnější z toho, že si Lukáš plně neuvědomuje, co vlastně spáchal. Často mu to v dopisech připomínala, ale on jí dal najevo, že ho to nezajímá a že se tím nechce zabývat. Když byl na svobodě, prosila ho, ať jde do kostela, ať se modlí, ať se jde vyzpovídat. To jí už naslouchal s větším zájmem, ale ani tehdy se k ničemu neodhodlal. Když jí napsal o setkání se mnou, měla z toho maminka velkou radost. Lukáš si to uvědomoval a chtěl, abych i já mamince dosvědčil jeho zájem.

Setkali jsme se v jedné mostecké cukrárně. Maminka mně stále znovu děkovala, že jsem se jejího syna ujal. Zprvu jsem to moc nechápal, přišlo mně to samozřejmé, ale pak mně došlo, že i ona do jisté míry propadla stejnému pocitu jako Lukáš, že totiž kněžím a věřícím katolíkům se už nikdy nebude moci podívat do očí, že ji všichni odsoudili za to, co spáchal její syn, a že jí nikdy nemohou odpustit. K Bohu se modlit nepřestala, ale do kostela nechodila, kněze nevyhledávala, s věřícími se nestýkala. Já jsem byl první, kdo tuto hranici prolomil, a ona sama byla překvapená, jak je to snadné.

S maminkou přišla i Lukášova manželka Kateřina. Bylo až dojemné sledovat, jak hltá každé slovo o Lukášovi, jak velké potěšení cítí jenom z toho, že mluví s člověkem, který se s ním před pár hodinami viděl. Sálala z ní nesmírná láska a oddanost. Jako by se v minulosti nic nebylo stalo. Jako by Lukáš byl ten nejskvělejší a nejnevinnější chlap, jaký kdy chodil po této zemi.

Domluvili jsme se na spolupráci: všichni tři se pokusíme udělat všechno, co je v našich silách, aby se z Lukáše stal slušný člověk a odpovědný otec rodiny. A budeme se za to taky modlit. To zatím jen dva, protože Káťa v Boha nevěřila.

Během našich rozhovorů jsem se Lukáše zeptal, zda četl knížku Až k prolití krve od Marie Svatošové. Trošku zaváhal. Pak řekl, že ji zná, že ji měl v ruce, ale že nikdy neměl odvahu ji číst. Možná se podvědomě bál toho, že by zjistil, jak dobrým člověkem byl ten, koho zavraždil. A že by tím ještě vzrostl jeho pocit viny.

Tušil jsem to, přesto jsem byl přesvědčen, že právě tuto zkušenost Lukáš potřebuje, a doufal jsem, že ho to zase o kousek přiblíží k pochopení, jakého zločinu se ve skutečnosti dopustil. Když jsem se ho zeptal, zda by byl ochoten si teď knížku přečíst, nijak se nebránil. Trvalo mu však několik týdnů, než se do ní skutečně pustil. Bylo to náročné, nepříjemné, říkal, že má při čtení stísněný pocit a že by to nechtěl číst znova. Četl pozorně, trvalo mu to dva měsíce a při každém setkání mě upozorňoval, co ho zaujalo. Ladislavův životopis se stal hlavním tématem několika našich diskusí.

Jedna z prvních věcí, která Lukáše zaujala, bylo zjištění, že i Ladislav měl vězeňskou zkušenost: v roce 1959 byl odsouzen na dva a půl roku za "podvracení republiky" – po roce však byl propuštěn na amnestii.

"A víte, že moje máma taky seděla?" reagoval na to Lukáš. To jsem nevěděl.

"To bylo ještě za komunismu, když utekla od svých adoptivních rodičů a nějakou dobu byla na ulici. Tak ji potrestali za příživnictví a odseděla si dvaadvacet měsíců. Taky to měla v mládí hodně těžké…"

"A co táta?", zkusil jsem se ještě zeptat.

"Ten seděl několikrát, ale nebylo to nic vážného, vždycky za krádeže, aby uživil rodinu. Za to se na něj nezlobím, dělal to kvůli nám. Víc mně na něm vadilo, že vždycky, když se napil, tak potom byl agresivní a bil mámu. A já jsem se na to musel dívat. Bylo mně mámy líto, chtěl jsem ji bránit, ale nemohl jsem, on byl silnější."

Začínal jsem chápat, že Lukášovo chování mohlo být ovlivněno i rodinným prostředím. Dal jsem mu to najevo. Moc se mu to nelíbilo: "Já jsem přece odpovědný sám za sebe, já nechci žít tak, jak žil můj táta! Ale asi máte pravdu v tom, že třeba ty krádeže se u nás doma braly jako docela normální, a od krádeží vlastně začala i moje trestná činnost."

Pak vrátil diskusi k Ladislavovu životopisu: "Já si fakt začínám uvědomovat, že on byl vlastně veliký a slavný člověk! Kolik lidí z celé republiky si k němu jezdilo pro radu – a všem vždycky poradil dobře, i v náročných situacích! A jak obrovské množství práce stihl – staral se o farnost, jezdil do věznice, do nemocnic a do hospiců, po nocích psal stovky dopisů, pořád měl nějaké návštěvy… To byl fakt ohromně plodný život! Já v něm viděl toho hodného dědečka, ale vůbec jsem si neuvědomoval, jak velká je to osobnost! Když o tom přemýšlím, tak vidím, jak tady ve vězení prožíváme všichni hrozně prázdný život – a on se zatím dá tak úžasně naplnit, jak se to podařilo panu Kubíčkovi. Vím, že ten zločin nemůžu nijak napravit – ale aspoň bych za to chtěl přinést nějakou malou náhradu tím, že budu žít tak plně a odpovědně, jak jen to bude možné…"

Ano, v tom jsem ho musel podpořit. Ani já nevidím jinou cestu, jak se s tím činem vyrovnat.

Ale ještě jeden plod přinesla naše diskuse nad Ladislavovým životopisem: "Já už snad věřím tomu, že mně Bůh odpustí. Ale ještě bych potřeboval mít jistotu, že mně odpustil pan Kubíček. Jenže to nejde, s ním se už nesetkám."

"A co kdyby vám to odpuštění vyslovil člověk, který byl Ladislavovi blízko, který ho dobře znal, někdo z pozůstalých?", napadlo mě.

"No ale kdo by to měl být? On přece žádné blízké příbuzné neměl." Najednou si na něco vzpomněl: "Ale u soudu zastupovala pozůstalé paní doktorka Svatošová, ta, co pak napsala tuhle knížku. Ta mu musela být hodně blízko, nemyslíte?"

"Ta určitě. A dokonce vím, že na vás už léta myslí a modlí se za vás. Třeba to je ta pravá osoba, která by vám mohla říct, že vám odpouští – ona i Ladislav."

Teď se Lukáš zarazil: od soudu si ji matně pamatoval jako přísnou osobu, která mu dávala nekompromisně najevo, jaký je zločinec. S ní že by se měl setkat? Ona že by mu měla odpustit? To si moc nedovedl představit. Dal jsem mu ale další návrh:

"Pak je ještě jedna možnost. Pan Kubíček byl kněz, žil a pracoval pro církev, kterou na konkrétním území reprezentuje biskup. Co kdybyste se setkal s litoměřickým biskupem? Teď je tam už jiný, než byl ten v době vraždy, ale i současný biskup pana Kubíčka znal a jistě i on by měl radost, kdyby zjistil, že si uvědomujete své provinění a litujete ho."

Lukáš neměl ponětí o tom, jak funguje církev, jaká je role biskupa a jeho vztah ke kněžím a k věřícím diecéze. Musel jsem mu to tedy vysvětlit, Lukáš to pochopil po svém, ale zcela logicky a trefně: "Takže to je něco jako rodina? Když jsem zabil kněze, tak to ten biskup cítí jako táta, kterému zabili syna…?"

Nejen v této chvíli, ale velmi často při rozhovorech s Lukášem jsem musel žasnout nad jeho chápáním věcí. Reagoval na všechno obyčejným selským rozumem. Ale ten rozum byl až neuvěřitelně zdravý na to, čím si musel v posledních deseti letech projít.

Rozhovory nad Ladislavovým životopisem měly nakonec konkrétní vyústění: navázal jsem kontakt s doktorkou Svatošovou a později i s litoměřickým biskupem Janem Baxantem. Informoval jsem je o dosavadní práci s Lukášem a zeptal jsem se, zda by měli zájem se s ním setkat. Odpověď byla z obou stran velmi vstřícná a jednoznačně kladná.