Prolil jsem krev nevinného (4): Muž v kápí

Při každém rozhovoru jsme se vraceli k "domácím úkolům", které jsem Lukášovi dával. Tím prvním bylo, že má říct Bohu všechno, co říká mně, že se má každý den aspoň chvíli modlit. Začal to dělat hned od prvních dnů. Fungovalo to tak, jak jsem předpokládal: zlomil se v něm strach, že ho Bůh odmítne, ale zároveň neslyšel od Boha žádnou pozitivní odezvu. Měl ji však ode mě – proto věřil, že ho Bůh slyší a že mu časem odpoví.

Při dalším setkání jsem se ho znovu zeptal, jak si vysvětluje, že mohl něco tak strašného udělat a vůbec si přitom a ještě dlouho potom neuvědomoval, o co jde. Začal zpočátku nesměle, ale pak se stále větším zaujetím vyprávět něco, co pro něj mělo evidentně klíčový význam:

"Když jsem seděl dlouhé dny v té vazbě a neměl jsem co dělat, tak jsem si často vybavoval podivnou událost, kterou jsem zažil pár týdnů předtím, než se to všechno stalo. Dokonce si pamatuju přesné datum – vím, že to bylo 13. července. Šel jsem s kamarádem kolem kostela v Třebenicích a najednou jsem viděl, jak proti nám jde nějaký člověk, který vypadal jako mnich – měl na sobě dlouhý hábit a na hlavě kápí, takže mu nebylo vidět do obličeje. Měl jsem z něho divný pocit. Když přešel, ptal jsem se toho kamaráda, jestli ho viděl – a on říkal, že ne. Hrozně se divil, co se mně to zdá, že tady přece teď nikdo nebyl. Ale já jsem se od té chvíle cítil nějak divně, byl jsem nespokojený, pořád mně něco vadilo, chtěl jsem řešit věci rychle, třeba i násilím, viděl jsem kolem sebe samé nepřátele… Všimla si toho i maminka, říkala mně, že se nějak nenormálně chovám, jako kdyby do mě vstoupil ďábel."

"A myslíte si, že to má nějakou spojitost s tou vraždou?"

"Určitě mě to nezbavuje odpovědnosti, věděl jsem, co dělám a jaké to může mít důsledky. Ale možná tam nějaká spojitost je. Vím, že od toho divného setkání jsem začal na faře běžně krást. Pan Kubíček na mě byl pořád stejně hodný, ale já jsem si toho už vůbec nevážil a zneužíval jsem toho. Myslím, že kdybych nebyl v tomhle divném stavu, tak bych se v tu noc možná zachoval jinak."

To byla opravdu zajímavá a možná i hodně důležitá informace. Neměla žádný význam z hlediska trestního procesu, to Lukáš jasně chápal. Ale mohla mít zásadní význam pro jeho pochopení, co a proč se tenkrát stalo. A pro jeho hledání, jak se z toho dostat. Pokračoval jsem tedy v otázkách:

"Přemýšlel jste o tom někdy později, v průběhu těch osmi let věznění?"

Tady se zarazil, jako by se bál něco říct, ale pak to z něj přece jen vypadlo: "Ve vězení jsem potkal lidi, kteří uctívali satana. Když jsem zjistil, že mně Bůh nemůže odpustit, ale satan že by mě naopak pochválil, tak jsem se k nim přidal. Trvalo to několik let. Byl to taky způsob, jak přežít v tom vězeňském prostředí. Všichni si na něco hráli. Každý se snažil ukázat, jak je silný, každý se snažil stavět svou trestnou činnost na odiv, místo aby se za ni styděl. Tak jsem to dělal taky: zabil jsem faráře, no a co? Nějakej služebník Boha… já přece sloužím satanovi, tak je to normální, že jsem ho zabil, ne?"

Jeden z jeho spoluvězňů mně nedávno říkal, že Lukáš má na rukou satanistické tetování. On sám se s tím nepochlubil, nosil vždycky dlouhé rukávy. Využil jsem příležitosti a zeptal jsem se ho na to.

"Nedivím se, že vám to kluci řekli. Tady má tetování každý, všichni chtějí mít na sobě napsaný svůj příběh. Tak jsem to chtěl mít taky. Asi jsem si tím chtěl zajistit ochranu toho zlého."

Pomalu vyhrnul oba rukávy až k rameni. Měl na rukou spoustu symbolů; na první pohled však byl vidět výrazný obrácený kříž, okovy a anglický nápis "murder" – vrah. Okamžitě to ve mně vyvolalo vlnu emocí i úvah: jak se může někdo chlubit tím, že je vrah? Dá se to nějak smazat? Jak se na to budou dívat jeho děti, až se naučí číst? Souvisí to nějak s tím tajemným "mužem v kápí"? Na to všechno se ho snad jednou zeptám; teď jsem však měl jedinou otázku:

"Jak se s tím cítíte dnes?"

"Hrozně! Moc rád bych to smazal, ale nevím jak. Ten zájem o satanisty asi po třech letech skončil, celou tu dobu jsem žil mezi dvěma extrémy: Satan mě lákal, ale myslím, že úplně do jeho moci jsem se nedostal, a Boha jsem se bál. Pořádně jsem o tom začal přemýšlet až vloni, když jsem se dostal ven. Najednou jsem zjistil, že život venku je o něčem úplně jiném, než život ve věznici, a že s tím vším musím něco dělat."

Srovnal jsem si to v hlavě s informacemi od několika vězňů, kteří se s Lukášem setkali před léty ve Všehrdech. Shodovali se v tom, že tam byl Lukáš jiný člověk, než je teď tady. Fungoval v rámci "normálních" vězeňských pravidel: využíval své násilné trestné činnosti k tomu, že si zjednával respekt ostatních vězňů; dával jim najevo, že když mu nebudou po chuti, může s nimi kdykoliv udělat to, co udělal s tím farářem. A párkrát se o to také pokusil – proto si teď odpykává další trest.

Až později se mně Lukáš svěřil, že mnohem dřív, asi rok a půl před vraždou, se začal zajímat o černou magii. A připustil, že to byl možná důvod, proč postupně ztratil citlivost pro druhého člověka. A že tím možná otevřel cestu onomu muži v kápí.

Zkusil jsem posoudit situaci pohledem víry: pokud do něj skutečně onoho 13. července vstoupil ten Zlý, co všechno mohl napáchat? A kdy z něj vystoupil? A vystoupil už vůbec? Možná, že tady je vysvětlení Lukášovy podivné netečnosti a chladnosti ve chvíli vraždy a bezprostředně po ní. Ale to, co se teď odehrává – Lukášův upřímný zájem o Boha, jeho modlitba, moje modlitba za něj – to všechno nasvědčuje tomu, že ho Satan už nemůže mít ve své moci. Pokud ho ovšem někdy ve své moci měl, nikdy nepřestane o něj usilovat.

Toho večera jsem se s velikou důvěrou modlil k Bohu exorcismus.