Prolil jsem krev nevinného (3): Potřebovali jsme peníze

Náš další rozhovor se točil kolem samotné vraždy: chtěl jsem zjistit, zda si Lukáš skutečně uvědomuje podstatu toho, co udělal, nebo spíš jen hledá únik z výčitek svědomí.

Zatím jsem věděl to, co bylo známé z médií a z životopisu Ladislava Kubíčka: že skupinka kluků, mezi nimiž byl i Lukáš, chodila k Ladislavovi na faru, v kostele mu ministrovali a on je postupně, jednotlivě připravoval na hlubší náboženský život, zejména na první zpověď a přijímání. Pravda, v poslední době se mu to poněkud vymklo z rukou – jak se kluci dostávali do puberty, nebrali moc vážně jeho výchovu, ale o to víc zneužívali jeho dobrotu. Čas od času jim dal pár drobných, později už si je brali sami; několikrát se na faru dokonce vloupali a peníze mu ukradli.

Když jsem se Lukáše zeptal, jak to bylo v tu osudnou noc, začal vyprávět: "Byl jsem na diskotéce, dobře jsem se bavil, jenže někdy po půlnoci mně došly peníze. Náhodou jsem se tam seznámil s klukem, který byl starší než já, nebyl z Třebenic, ani nevím, kde se tam vzal. Jmenoval se Ruda. Tomu taky došly peníze a ptal se mě, jestli by se nedaly nějaké sehnat. Já jsem si hned vzpomněl na faru, znal jsem to tam, věděl jsem, kde peníze najdu, a myslel jsem si, že tam farář zrovna není. Tak jsme se tam vydali. Vysklili jsme okno, hledali jsme peníze. Žádné jsme nenašli, ale najednou nás překvapil pan Kubíček – byl doma, asi slyšel rámus a probudil se. Divil se, co tady děláme, dal nám každému dvacetikorunu (to dělával často) a chtěl nás vyprovodit ke dveřím. Jenže my jsme si v té chvíli řekli: když už jsme tady, tak přece neodejdeme s prázdnou! A začali jsme ho nutit, aby nám dal klíč od trezoru. On nechtěl, tak ho Ruda praštil jakýmsi svícnem do hlavy a křičel na něho, ať nám ten klíč dá, nebo ho zabijeme. Pak už jsme ho mlátili oba. V té chvíli jsme si řekli, že ho stejně musíme zabít, aby nás neprozradil."

"Tak vy jste si přímo naplánovali, že ho zabijete? To jste nemohli ještě couvnout? Vždyť on přece věděl, že už jste ho několikrát okradli, ale nikdy vás neudal – proč by to teď měl dělat?"

"Já jsem to asi viděl trochu jinak než Ruda. Jeho pan Kubíček neznal, ale mě znal a já jsem sice kradl, ale nikdy jsem nikomu neublížil. Teď když už jsme ho začali mlátit, jsem najednou měl hrozný strach, že kdyby se z toho dostal, tak by se na mě zlobil a určitě by mě udal policii. A v tom zmatku mě nenapadlo nic jiného, než ho zabít…"

Dokud byl farář ještě při vědomí, vytáhli ho po schodech do prvního patra, kde byl umístěn trezor, a donutili ho, aby jim ho otevřel. Vybrali z něj všechno, co tam bylo – 40 tisíc korun, 600 eur a 6 dolarů. Faráře, který se už nemohl – a možná ani nechtěl – bránit, ještě naposled zbili a pak bodli nožem do břicha. Aby zahladili stopy, zakryli tělo stále ještě žijícího faráře hadrem, polili hořlavinou a zapálili. Pak rozdělali oheň ještě na dalších třech místech fary a odešli.

Když mně tohle všechno Lukáš dovyprávěl – více méně se to shodovalo s tím, co přinesla média – měl jsem dojem, že mu stále nedochází, co se to vlastně stalo. Říkal to bez velkého pohnutí, jako by mluvil o někom jiném. Proto jsem se ho zeptal:

"A uvědomoval jste si při tom všem, co děláte? Napadlo vás, že vraždíte člověka? Že je to strašné zlo a že za to budete sedět v kriminále?"

Teď už víc zvážněl: "No, to je právě problém. Když jsme to dělali, tak jsem měl pocit, jako bych to ani nebyl já. Přesně jsem věděl, co dělám, nebyl jsem opilý, ale nic jsem přitom necítil. Jako bych hrál v nějakém filmu…"

"A uvědomil jste si to aspoň později, až jste tu hrůzu dokončili?"

"To taky ne. My jsme se o ty peníze hned rozdělili, šli jsme zpátky na tu diskotéku, chvíli jsme tam pobyli a pak jsme se rozešli domů. Já jsem ještě pár hodin prospal, ale ráno jsem se chtěl ukázat před Káťou (to byla moje holka), že mám peníze, tak jsme se sešli a jeli autobusem do Loun a tam jsme utráceli. Když jsme odjížděli z Třebenic, tak už byli u fary hasiči a policajti a lidi cosi povídali o farářovi, ale já jsem byl v klidu, říkal jsem si, že jsme zahladili stopy a že na nás nepřijdou."

"To vám pořád ještě nic nedocházelo?"

"Ne, byl jsem rád, že můžu zaplatit Káti luxusní oběd a nakoupit nějaké dárky. Pak někdy volala na mobil máma, že se na mě ptali policajti, ale já jsem jí řekl, že o ničem nevím."

"Ani Káťa nic nevěděla, nebylo jí divné, kde jste vzal najednou tolik peněz?"

"Jo, Káťa to poznala hned. Říkala mně: že tys zabil toho faráře? A já jí povídám: no jo, ale hlavně, že máme peníze…!"

Když se vrátili domů, bylo všechno jasné i Lukášovým rodičům. Přesto ještě několik dní se všichni snažili všechno popírat, aby Lukáše zachránili před soudním procesem a vězením. Nakonec – po pěti dnech – ho usvědčily otisky prstů na střepu z vytlučeného okna a krvavé stopy na kalhotách. Lukáš se policii přiznal, byl vzat do vazby a za půl roku nato odsouzen.

A zase moje stará otázka:

"To vám pořád ještě nic nedocházelo?"

"Ano, to už mně docházelo, že mě asi zavřou. A že místo normálního mládí budu sedět spoustu let v kriminále. Přemýšlel jsem, jak se z toho dostat, nebo jak aspoň dostat co nejnižší trest. Ale že bych moc přemýšlel o tom, co jsem udělal, to ne."

"Ani vás nenapadlo, že to byl dobrý člověk, že nikomu nic neudělal, dokonce i na vás byl hodný, dával vám peníze, pomáhal vám – a vy mu teď kvůli pár korunám tak surově vezmete život? Napadlo vás, jak ho to muselo bolet, jak asi trpěl?"

"To přišlo až po pár týdnech, když jsem byl ve vazbě. Představil jsem si na místě toho faráře svého tátu. A říkal jsem si, že tátovi bych to asi neudělal."

Už jsem věděl, že jeho táta byl alkoholik, který býval často agresivní na mámu, a že si ho Lukáš moc nevážil. Maminku měl ale rád. Proto jsem přitvrdil:

"A co kdybyste si na jeho místě představil svou mámu? Ta na vás přece byla hodná, stejně jako ten farář."

"To jo, mámu bych si na jeho místě vůbec neuměl představit. Ale to mě tenkrát nenapadlo."

Už jsem z toho byl unavený. Byl jsem rád, že Lukáš o tom všem mluví, zdálo se, že je naprosto upřímný. Přesto mně tam něco nesedělo: Jak je možné, že normální mladý člověk si tak dlouho neuvědomuje zlo, které spáchal? A kdy si to vlastně uvědomil? A uvědomil si to vůbec? Na všechny tyto otázky měly přinést odpověď naše další rozhovory.