Prolil jsem krev nevinného (2): Bál jsem se Boha

Další část mých zápisků o doprovázení jednoho z vrahů Ladislava Kubíčka.

Kněze Ladislava Kubíčka jsem znal. Když jsem za časů tuhé normalizace studoval v kněžském semináři v Litoměřicích, setkávali jsme se s ním na tajných přednáškách z oboru, který byl někde na hranici mezi pastorací a medicínou. Ladislav byl totiž praktický lékař, který se později stal knězem, a po celý život uměl tyto dvě profese velmi plodným způsobem propojovat.

Druhou sérii setkání s Ladislavem jsem prožil v době, kdy jsem byl kaplanem v Letovicích na Blanensku. Ladislav prožil kdysi své dětství v Kunštátě na Moravě a stále tam jezdíval v létě na dovolenou. Při ní ovšem věnoval většinu času návštěvám místních lidí, kteří se často scházeli ve skupinách po bytech a diskutovali s ním o svých radostech i strastech. A tak se nejednou stalo, že mě zastavil někdo z letovických farníků a povídá: "V neděli večer bude u nás Ladislav, jestli chceš, přijď!" Každé takové setkání bylo zážitkem – Ladislav velmi pozorně naslouchal a velmi moudře odpovídal.

Naposledy jsem se s ním setkal na jeho faře ve Vysokém nad Jizerou. Jeli jsme kolem s nějakou skupinkou mládeže a zastavili jsme se na kus řeči; snad i na noc, jak mně nedávno kdosi připomněl… Pamatuju si na jedné straně velký tvůrčí nepořádek, který panoval v jeho obytné a zároveň i přijímací místnosti; a na druhé straně opět jeho tradiční laskavost a moudrost.

Pak jsem se s ním léta neviděl, až mě dostihla ona neuvěřitelná zpráva o jeho smrti. "11. září 2004 třebenického faráře Ladislava Kubíčka přímo na faře surově zavraždili dva mladíci, z nichž jednoho dobře znal. Kvůli penězům. Případ je dodnes ojedinělý svou brutalitou a pohrdáním. Podle lékařů umíral tehdy osmasedmdesátiletý muž dlouho a v krutých bolestech. Chlapci jej po vloupání se do fary nejdřív zbili, následně bodli nožem, polili hořlavinou a zapálili. Chtěli tak zamést stopy po hrůzném činu, kterého se dopustili. I když, jak později potvrdili soudní znalci, svého činu agresivní útočníci pravděpodobně ani nelitovali" (Litoměřický deník, 10. 9. 2014).

"Za surovou vraždu udělil Krajský soud v Ústí nad Labem v březnu roku 2005 tehdy šestadvacetiletému Rudolfu Šamkovi výjimečný trest sedmnácti let vězení. Jeho mladistvý patnáctiletý komplic dostal trest o polovinu nižší, tedy 8 a půl roku. Polehčující okolností byl právě jeho nízký věk. Vývoj jeho osobnosti podle soudu v té době ještě nebyl ukončen. Na chování mladíka se prý negativně projevil také vliv rodiny. Znalci potvrdili, že má chlapec ještě šanci na nápravu" (tamtéž).

Když jsme se s Lukášem další den setkali, nechoval se jako násilník, kterému nezáleží na životě a zdraví druhých, ani jako kající zločinec, který trpí krutými výčitkami svědomí. Byl klidný, trochu odměřený, evidentně zvyklý na vězeňské prostředí. Zpočátku nedůvěřivý, ale během hovoru postupně roztával a mluvil stále s větší otevřeností. Bylo mně jasné, že mluvit chce, že to přímo potřebuje. On zase zjišťoval, že se nachází v bezpečném prostředí, a začínal mně sdělovat i věci, které ještě nikdy nikomu neřekl. Nemusel jsem ho pobízet, nemusel jsem se příliš vyptávat. Mluvil sám.

"Víte, já se tvářím jako by nic, ale ve skutečnosti prožívám těžké chvíle. Hlavně v noci: už léta mívám sny, ve kterých se mně ukazuje pan Kubíček, a já se vždycky snažím před ním utéct nebo se někam schovat, protože se bojím, že mě potrestá. Pak se budím, nemůžu spát, musím jít ven nebo chodit po chodbě, mám strašné výčitky svědomí a nevím, co s tím můžu dělat. To už jsem míval v minulém trestu, ale ještě horší to bylo venku. Hlavně když jsem se oženil – myslel jsem, že to třeba přejde, ale ono to bylo přesně naopak, už jsem tím trpěl nejenom já, ale i moje žena…"

Tady je potřeba malé vysvětlení: většinu svého trestu za vraždu strávil Lukáš ve věznici Všehrdy, která byla určena pro mladistvé delikventy. Ve vězení se však dopustil dalšího trestného činu – ublížení na zdraví spoluvězně – a byl za něj odsouzen na čtyři roky. Potom byl přemístěn do věznice Bělušice, kde strávil poslední část svého prvního trestu. V březnu 2013 byl propuštěn, devět měsíců prožil na svobodě a po vánocích nastoupil svůj druhý trest, opět ve věznici Bělušice. Dva měsíce po nástupu, 27. února 2014, jsem s ním poprvé mluvil. Informace o manželce mě překvapila:

"Vy jste se oženil?", podivil jsem se.

"Aha, to ještě nevíte? No, chtěl jsem žít normální život, věděl jsem, že zase půjdu sedět, a tak jsem si chtěl založit nějaký domov, kam bych se potom mohl vrátit."

"A to jste tak rychle našel dívku, která by si vás chtěla vzít? Věděla, co jste spáchal?"

"Samozřejmě, že věděla. To byla ta stejná, se kterou jsem chodil už tenkrát, před tou vraždou. My jsme se už v těch patnácti letech měli strašně rádi…"

"A ona na vás celou tu dobu čekala?"

"No, to ne, ona už má dvě děti, každé s jiným klukem. Ale žádného si nevzala, s oběma se rozešla, a když si spočítala, že už půjdu ven, tak za mnou hned přišla. Ona pořád tvrdí, že nikdy nemilovala nikoho jiného než mě, a v těch ostatních chlapech hledala vždycky něco ze mě… ale nenašla to tam, tak si na mě počkala."

Musím se přiznat, že to na mě nepůsobilo moc nadějně – nebyl důvod tomu nevěřit, ale byla to historka tak bizarní, že jsem měl vážné pochybnosti, jak to může dopadnout. O to větší, když jsem se dozvěděl, že spolu čekají dítě, které se má narodit někdy v létě. Ale o to teď nešlo, teď jsem chtěl Lukášovi především naslouchat.

"Takže vy jste za mnou přišel, abyste se zbavil zlých snů a výčitek svědomí."

"Ano, ale asi je to složitější. Vy si fakt myslíte, že mně to Bůh může odpustit?"

"A vy věříte v Boha?"

"Vždycky jsem v něho věřil!"

"Tak proč jste se ho na to už dávno nezeptal? Proč jste nevyhledal vězeňského kaplana a nemluvil s ním o tom? Nebo když jste byl devět měsíců venku, tak jste měl tisíc příležitostí něco s tím dělat!"

"To je právě ten problém. Já jsem to mnohokrát chtěl udělat, ale nikdy jsem neměl odvahu. Pořád jsem se bál, že ten Bůh se mnou nebude mluvit. Nebo že kterýkoliv farář mě vykopne – protože jsem přece zabil faráře! Jo, pamatuju si, že do Všehrd chodil jakýsi kaplan – ale já jsem se bál za ním jít. Pak když jsem dokončoval trest už tady v Bělušicích, tak si pamatuju, že jste sem nastoupil vy – ale taky jsem se bál za vámi jít. Venku mě to stokrát napadlo, maminka mně navrhovala, ať jdu za nějakým knězem – ale já jsem se bál. No a teď už jsem tu dva měsíce, kluci mně dávno říkali, ať za vámi jdu, že jste hodnej – ale já jsem se zase bál. Kdyby o tom včera s vámi nemluvili a kdybyste mně neposlal ten vzkaz, že se na mě těšíte, tak bych asi nepřišel."

Začínal jsem rozumět: "Tak vy si připadáte jako malý kluk, který doma rozbil vázu, má kvůli tomu výčitky svědomí, bojí se, že ho maminka potrestá, a tak se radši schová za skříň nebo pod postel, aby ho nenašla…?"

"No, tak nějak!"

"A schováváte se tam už deset let... Tak to jsem moc rád, že jste konečně vykoukl. Mluvíte s farářem a on vám zatím nic neudělal! Znal jsem pana Kubíčka, i já jsem si ho velmi vážil, takže bych měl důvod vás odsoudit…"

Přerušil mě: "Vy jste ho znal? Vy víte, kdo to byl, a přesto se mnou mluvíte?"

"Ano, vím, kdo to byl. Znal jsem ho osobně. Setkával jsem se s ním. Vím o něm možná víc než vy. Moc jsem si ho vážil. Proto taky vím, jak strašnou věc jste udělal. A přesto s vámi mluvím. Přesto vás neodsuzuju. Sám jste mi řekl, co už jste si za ta léta vytrpěl. Vidím, že vás to bolí a že toho všeho litujete. A hlavně vidím, že už nechcete dělat nic zlého, že chcete založit rodinu, milovat svou ženu, pracovat, vychovávat děti. A to všechno vidí i Bůh!"

"Takže myslíte, že mně opravdu může odpustit?"

"Zkoušel jste se někdy modlit? Zkoušel jste upřímně ho o to poprosit?"

"Ne, od té doby, co se to stalo, jsem nikdy neměl odvahu se modlit."

"Tak to zkuste! Až budete sám, v klidu, tak se k němu obraťte a všechno mu to řekněte – upřímně, otevřeně, tak jak to teď říkáte mně. Když s vámi mluvím já a neodsuzuju vás, myslíte, že by se na vás Bůh vykašlal?"

Tvář se mu postupně rozjasňovala, vypadal odhodlaně: "Dobře, zkusím to! A myslíte, že se pak zbavím i těch snů a výčitek svědomí?"

Teď jsem musel trochu krotit jeho nadšení: "Asi to nebude úplně jednoduché a nepůjde to tak rychle. Bude to dlouhý proces. To, co jste spáchal, nevymažete z paměti. Budete tím trpět celý život. Ale můžete se smířit s Bohem, proti kterému jste se tím činem postavil, i s lidmi, které jste zarmoutil, a tak získat pokoj ve své duši."

"To bych strašně rád! Co pro to můžu udělat? Budete mi v tom pomáhat?"

"Začněte tím, že to řeknete Bohu. To můžete udělat už dnes. A zkuste se každý den aspoň chvilku modlit. Říkejte mu všechno, co máte na srdci a co jste mu celých těch deset let neměl odvahu říct. Nebojte se ho. On vás má rád! Ale to není všechno. Abyste se dopracoval k tomu pokoji v duši, budete muset napřed ještě dost vytrpět – budete muset si znovu připomenout všechno, co jste udělal, přijmout za to plnou odpovědnost, přestat si cokoliv zjednodušovat nebo nalhávat, setkat se s lidmi, kteří zastupují pana Kubíčka, možná i s biskupem, který reprezentuje jeho církev, a požádat je o odpuštění… To všechno nebude snadné a bude to dlouho trvat, ale když do toho půjdete, tak vám to pomůže pro celý další život."