Praví a falešní proroci

Kdo je pro mě autoritou? Může člověk mluvit jménem Božím? Jak poznat zneužití moci?

Dnes se chodí třeba "na Halíka", nebo "na Heryána". Ale už vlastně ani nemusíme nikam chodit, stačí pustit si doma YouTube. A můžeme si vybrat nejenom Kodeta, Halíka či Heryána, ale taky Petráčka, Prokeše, Mohelníka, Váchu, františkána Šebestiána Smrčinu, premonstráta Drábka, salesiána Všetulu, no a pokud vám to něco říká, tak třeba i Martinka. Nemusí ale jít jen o kněze, známou youtubovou tváří je taky Katka Lachmanová, Jaroslav Šebek, nebo z ekumenického prostředí Martina Viktorie Kopecká, Ivana Noble, Pastoral Brothers a další.

Je to přirozené: názory na aktuální otázky si často tvoříme tak, že čteme nebo posloucháme názory těch, kterým důvěřujeme. Bylo to tak vždycky, jen jsme k tomu neměli tolik technických možností. Svět je příliš složitý, sami mu nemůžeme rozumět. Nejsme všichni vystudovaní teologové, nemáme čas číst odborné biblické komentáře, nemáme zkušenost s pastorační prací nebo s duchovním doprovázením. Důvěřujeme tedy lidem, kteří tyto znalosti a zkušenosti mají.

Něco se ovšem v poslední době mění: naše důvěra se přesunuje od těch formálních autorit, které mluví jménem církve – a to jsou především biskupové a teologové; k autoritám neformálním, které si sami svobodně vybíráme, což nám v nebývalé míře umožňuje právě internet. Takže posloucháme lidi, kteří nás zaujmou někdy svým příběhem, jindy svou odbornou kompetencí nebo osobní zkušeností, ale taky třeba svým způsobem života nebo stylem řeči. Jejich názory nemusí být vždycky totožné s tím, co prezentují formální autority, ale jsou nám často bližší a snadno se s nimi ztotožníme. V tom je ovšem zároveň riziko: jak poznáme, komu můžeme věřit a komu ne? Co když někdo mluví zajímavě, vypadá vzdělaně, zkušeně, třeba i zbožně, ale přitom říká věci, které jsou v rozporu s naší vírou nebo s naší zkušeností? Máme tady nějaká kritéria k rozlišování?

Teď v adventu si připomínáme Jana Křtitele, který byl taky takovou neformální autoritou. Táhly se za ním davy lidí. Možná je zaujal jeho extravagantní způsob života: přebýval na poušti, "nosil šat z velbloudí srsti, živil se kobylkami a medem divokých včel." Možná se jim líbil jeho styl řeči: mluvil lidově, nebral si servítky, používal příklady z běžného života, dnes bychom možná řekli, že nebyl politicky korektní. A některé asi zaujal i obsah jeho poselství. Přinášel naději, že už je blízko ten, kterého dlouho očekávají: Mesiáš – zachránce, o kterém věřili, že vysvobodí národ z římské okupace a jednotlivce z chudoby a poroby.

Jan jistě plnil poslání, které mu dal Bůh, a dělal to s nejčistším úmyslem. Ani on se ovšem nemohl vyhnout riziku, které v sobě taková popularita nese, totiž pokušení moci. Zná to každý kněz, politik, umělec, novinář. Pochvala krásného kázání, potlesk nabitého sálu, stovky lajků na facebooku… to všechno sice může zdravě posilovat jeho sebevědomí, ale zároveň to nezdravě probouzí mesiášský komplex: já jsem ten nejchytřejší, já vám přináším záchranu, já to vím či umím nejlíp. Proto chci rozšiřovat svůj vliv: když mě dnes poslouchá sto lidí, zítra to musí být tisíc a pozítřku milion. Internet k tomu přímo vybízí, je plný návodů, jak zvýšit množství těch, kdo mě sledují.

Jan Křtitel si byl plně vědom, že "on sám není tím světlem, jen měl svědčit o tom světle". Se vší rozhodností opakuje: "Ne, já nejsem Mesiáš!" Kolik podobných charismatických vůdců by podlehlo tomu pokušení moci a slávy! Jan ale zůstává pokorně ve stínu svého Mistra: "On musí růst, já však se menšit." A že to myslí opravdu vážně, to nakonec dosvědčil i svou mučednickou smrtí.

Myslím, že ten příběh Jana Křtitele je i dnes velkou výzvou. Na jedné straně pro nás všechny, kdo můžeme šířit své názory a ovlivňovat mínění druhých. Mám skutečně upřímnou a pokornou snahu šířit Boží království? Nebo tím zbožným úmyslem jen zakrývám svou touhu být oblíbený, moci ovlivňovat druhé a manipulovat jimi? V církvi se stále hlasitěji mluví nejen o sexuálním, ale taky mocenském a duchovním zneužívání. Zkušenosti mnoha lidí, kteří bezmezně důvěřovali náboženským autoritám, jsou bolestné.

Jedním z typických projevů duchovního zneužívání je vyžadování slepé poslušnosti, které je dodnes běžné v některých řeholních řádech. Myslím, že je to taky jeden z důvodů, proč mladí lidé o takový způsob života ztrácí zájem. Ale nemusí to být jen v klášterech. Kolik lidí už mně vyprávělo, že jim kněz odmítl podat svaté přijímání na ruku; nebo že jim zakázal přístup k eucharistii, když věděl, že používají umělou antikoncepci. Kolik kněží mně vyprávělo, že je k přihlášení do semináře vybídl kněz, kterému důvěřovali; i když oni sami o tom vůbec nepřemýšleli. To všechno vychází z přesvědčení, že kněz je zástupcem Boha na zemi, a že tedy skrze něj mluví vlastně Bůh. Neposlechnout kněze je tedy totéž jako neposlechnout Boha. Ale to je nebezpečné; člověk nikdy není, a nemůže být na místě Božím.

Příběh Jana Křtitele je tedy velkou výzvou taky pro nás, kdo hledáme lidi, kterým můžeme důvěřovat. Abychom nevěřili těm, kdo si to nezaslouží: těm, kdo by s námi chtěli manipulovat, využít či zneužít nás k vlastním mocenským cílům, které zakrývají tím, že je to přece "Boží vůle". Taky bychom neměli důvěřovat šiřitelům dezinformací a konspirací, těm, kdo se považují za neomylné "majitele pravdy", kdo z křesťanského poselství vytahují jen něco a ostatní popírají, kdo mluví sice líbivě, ale bez obsahu.

Dovolím si tady uvést jeden konkrétní příklad: Spousta lidí poslouchá slovenského kněze Mariana Kuffu. Protože mluví živě, zajímavě, umí strhnout posluchače. Ale když pozorně sledujete ty jeho výpady proti genderistům a liberálům, tak tam nenajdete ani skutečnou znalost věcí, ani logické uvažování. Sociolog Jan Jandourek říká, že "pan Kuffa vůbec nezná rozdíl mezi pohlavím a sociologickým pojmem genderu. Stále to ztotožňuje, a ještě na absurdních přirovnáních s chovem králíků a slepic. Ovšem mnoho věřících považuje kněze za takovou autoritu, že berou vážně i jeho výroky o věci, které nerozumí a nemá o ní žádné znalosti." Když k tomu přidám ještě Kuffovu podporu extrémní politické pravice, tak mně jeho názory připadají nejenom hloupé, ale i nebezpečné.