Povolání včera a dnes (úvaha k svátku Narození Jana Křtitele)

Narození Jana Křtitele bylo provázeno jasným Božím povoláním – Bůh si ho vyvolil už od matčina lůna. I nás Bůh k něčemu povolal – víme o tom, realizujeme to?

Ještě před několika generacemi byla otázka životního povolání vnímána zcela jinak než dnes: bylo běžné rozhodnout se pro životního partnera, povolání zdědit po rodičích a pak už jen jít po vyšlapaných cestách; případně se rozhodnout pro kněžství či řeholní život a pak už jen být poslušný – proto se v církvi otázka povolání chápala především, ne-li výlučně, jako otázka zásadního rozhodnutí v mládí. Dnes je to složitější: lidé se rozhodují častěji, po celý život; postupně prožívají více intimních vztahů; mění zaměstnání; mění místo pobytu. A také se klade větší důraz na odpovědnost jedince než na tradici a poslušnost.

Jak tuto realitu sladit s biblickým poselstvím o povolání člověka? Jan Křtitel a prorok Izaiáš patří mezi lidi, které si Bůh vyvolil ke zcela zvláštnímu úkolu už před jejich narozením. V Bibli najdeme víc podobných příběhů: prorok Jeremiáš, Ježíšova matka Maria, apoštol Pavel… Stále jsou to však výjimky, jaké se jistě vyskytovaly po celé dějiny a najdeme je i dnes. Většina lidí se musí potýkat s hledáním svého místa na zemi sama. Hledejme, zda nám to biblické poselství může nějak osvětlit.

Především: rozhodnutí, zda beru život jako náhodu, nahodilost, příp. nesmysl, který prostě nějak prožiju a záleží jen na mě, co z něj vytřískám; NEBO zda ho beru jako poslání, povolání, úkol, který má nějaký smysl a za který nesu před někým konkrétním odpovědnost, je otázkou víry. Je pro mě vždycky těžko uvěřitelné, když se potkám s lidmi, pro které je život jen jakousi absurditou uprostřed vesmíru – ale nezbývá mně, než je respektovat. Často se ale setkávám s lidmi, kteří se za věřící nepovažují, ale přesto berou svůj život s vědomím poslání a odpovědnosti za něj: často jsou to lékaři, právníci, učitelé sociální pracovníci, politici… Pak si vždycky kladu otázku, jak je možné, že Boha navenek zavrhují, když s ním fakticky ve svém životě počítají? To je ale jiné téma – pro křesťana platí vždy slova prorokova: "Hospodin mě povolal už od matčina lůna…" V hledání konkrétního rozhodnutí se musím vyhýbat extrémům:

• představě, že jsem loutkou v ruce Boží, že tedy musím jen zjistit, jakou roli on pro mě napsal, pak se ji naučit zpaměti a věrně ji po celý život hrát; tak vypadá život mnoha zbožných křesťanů, kteří se drží "neměnných" tradic – ženy, které se vdaly a do smrti jsou poslušny svého manžela, v jehož jednání vidí vůli Boží; řeholníci a řeholnice, kteří považují za vůli Boží každé rozhodnutí svého představeného… Takové pojetí odporuje důstojnosti člověka, jak ji chápe současná kultura a jak ji máme zakotvenou ve zprávě o stvoření: Bůh stvořil člověka "ke svému obrazu a podobenství!"
• představě, že Bůh na mě nemá žádné nároky, nijak do mého života nezasahuje a respektuje každé moje rozhodnutí, dobré i špatné; to je smýšlení některých sekularizovaných křesťanů a vychází z deistického názoru, který přineslo osvícenství: že Bůh sice stvořil svět, ale dál už do jeho dění nezasahuje.

Střední cesta mezi těmito extrémy, která vychází z Bible a prosazuje ji křesťanství, je postavena na přesvědčení, že každý lidský život, a tedy i každé jednotlivé rozhodnutí, je výsledkem komunikace a spolupráce dvou svobodných subjektů: Boha a člověka. Samotný proces hledání a rozhodování by tedy měl také spočívat v komunikaci mezi člověkem a Bohem. Jak?

• Uvědomovat si své touhy a schopnosti – vložil je do mě Bůh, měl bych je svým životem realizovat; tzv. Boží vůle jistě nespočívá v jejich popření, jak se to někteří duchovní autoři snažili prosazovat. Např. znám lidi, kteří od mládí toužili mít velkou rodinu, hodně dětí – našli si partnera se stejnou touhou a uskutečnili ji. Ale znám taky jiné, kteří chtěli mít jedno či dvě děti, nebo taky vůbec žádné, a o to víc se věnovat svému náročnému povolání – politice, lékařství, učitelství… Obojí je zcela legitimní a nikomu nepřísluší soudit lidi za to či ono rozhodnutí!
• Vnímat nenápadná poselství, která mně přináší život, události, lidé kolem mě: já jsem se např. dostal trochu náhodou do věznic, ale pak mě tato práce hluboce zaujala. Nebyl to příkaz představených, nerozhodoval jsem se pro to od mládí, ale život to přinesl. Být otevřený!
• Počítat s nejistotou, se zklamáním, s chybami: "nadarmo jsem se namáhal…" Někdy nejsme schopni dostát přijatému úkolu, někdy uděláme i zásadní rozhodnutí špatně a do smrti tím trpíme. I tehdy je však Bůh s námi!