Povolání k politice

Ono to kopíruje naši společnost: pokud na tu bohoslužbu chodí osm poslanců, tak to jsou ze dvou set čtyři procenta. Stejně tak čtyři procenta z celé naší populace chodí pravidelně na nedělní bohoslužby. Jistě, jak jsem říkal minule, to, že někdo chodí do kostela, ještě neznamená, že žije jako křesťan. Ale Parlament prý je, aspoň podle Marka, docela přesným obrázkem společnosti. Není to spolek samých egomaniaků, jak bychom si možná mysleli. Ano, jsou tam lidé, kterým jde jen o vlastní prospěch, ale taky je tam hodně takových, kteří chápou politiku jako službu, jako poslání, a snaží se odpovědně pracovat ve prospěch všech. A zdaleka to nejsou jenom křesťané.

Papež František píše v encyklice Fratelli tutti: "Pro mnoho lidí je dnes politika – často kvůli chybám a neschopnosti některých politiků – sprosté slovo. Může ale náš svět fungovat bez politiky? Může existovat nějaký účinný proces růstu k univerzálnímu bratrství a společenskému pokoji bez zdravého politického života?" (176) Papež toto odpovědné zapojení do veřejného života označuje jako "politickou lásku": posláním křesťana je milovat bližního jako sám sebe. Takovou lásku může každý z nás projevit jen několika málo lidem: své rodině, nebo těm, kterým pomůže v jejich nouzi. Politik ale vytváří podmínky, díky nimž může pomáhat milionům lidí. Dobrá politika je tedy jakousi multiplikací křesťanského projevu lásky.

Marek nám to prezentoval na příkladu milostivého léta: to byl jeho nápad, který se mu podařilo v parlamentu prosadit a díky němuž se můžou statisíce lidí dostat ven z dluhové pasti. Papež k tomu píše: "Pomůže-li někdo starému člověku přejít řeku, je to vznešený úkon lásky. Když pro něj politik vybuduje most, také to je úkon lásky. Zatímco jeden člověk pomůže druhému tím, že mu opatří něco k jídlu, politik vytvoří pro druhého člověka pracovní místo, čímž prokazuje všeobecnou formu lásky, která zušlechťuje jeho politickou činnost."

Vzpomínám na další přátele, které jsem měl nebo mám mezi vysokými politiky: Jaromír Talíř, primátor Českých Budějovic hned po sametové revoluci a zároveň můj farník ve Čtyřech Dvorech. Později ministr kultury a poslanec parlamentu. Teď se s ním setkávám ve skupině pro sociální otázky při České biskupské konferenci, kde nám jeho politické zkušenosti pomáhají dívat se na věci realisticky. Nebo Daniel Herman, toho jsem poznal, když byl novoknězem a zároveň sekretářem biskupa Vlka. Později z kněžství odešel, protože, jak sám říkal, viděl své poslání spíš v ovlivňování věcí veřejných. Jako ministr kultury se zasloužil mimo jiné o to, že stát odkoupil vepřín v Letech u Písku, kde stával romský koncentrační tábor. Díky tomu se tam teď konečně buduje památník obětí romského holokaustu.

I když některé politiky znám takto z blízka, neznamená to, že musím souhlasit se všemi jejich názory. Ani přátelé, ani partneři nebo manželé nevidí přece všechno úplně stejně. Jistě, těžko by spolu vydrželi, kdyby si nerozuměli v tom, co je pro ně podstatné. Ale v mnoha dalších věcech jim právě otevřená diskuse a vzájemné naslouchání může pomoct ke zralejšímu pohledu, a i jejich vztah to může prohloubit.

To je důležité i pro náš pohled na politiky: ono je snadné je kritizovat. A od těch, kteří jsou křesťané, ještě chtít, aby se vždycky řídili svou vírou a morálkou. Jenže víme my opravdu přesně, co má křesťanský politik dělat a co ne? Vidíme do všech zákoutí jeho informací, jeho vztahů, a taky do jeho svědomí? On přece musí vyvažovat různé zájmy, někdy se vzdát něčeho méně důležitého, aby prosadil to podstatné; někdy musí uzavírat kompromisy nebo souhlasit s menším zlem. A taky musí být schopen dohlédnout na důsledky svých rozhodnutí.

Když znáte nějaké politiky osobně, tak vám to tu politiku přibližuje, zlidšťuje. Víte, že nejde jen o to divadlo, které nám předvádí ve volebních kampaních nebo zrovna teď v parlamentních obstrukcích. Naopak, podstata jejich práce spočívá v trpělivém vyjednávání mimo kamery a mikrofony, v naslouchání těm, kdo je volili, v diskusi s těmi, kdo je nevolili, v dialogu o tématech, na kterých se ani členové jedné strany neshodnou. A k tomu všemu je potřeba mít odvahu, výdrž, sebekázeň; a nebát se ani urážek a neúspěchu.

V posledních letech jsem hodně trpěl úpadkem naší politické kultury. Teď se to snad trochu mění k lepšímu. Ale co bude za pět, za deset let? To záleží na tom, jací lidé do politiky vstoupí. Církev nás vyzývá, abychom se modlili za nová kněžská povolání. Ale já vás chci vyzvat, abyste se modlili taky za nová politická povolání! Abyste hledali a motivovali lidi, kteří k tomu mají schopnosti. A možná někteří najdete povolání k politice i sami v sobě. Marek nám říkal: "Byl jsem učitelem a ředitelem gymnázia a neskutečně mě to bavilo. Ale když mě čím dál víc lidí vyzývalo, ať jdu do politiky, tak jsem to bral jako výraz spoluodpovědnosti. Politiku vnímám jako možnost, šanci, která mně byla dána, možná nezaslouženě, abych se pokusil některé věci změnit." A já bych dodal: třeba i leckomu z vás nabízí Bůh takovou šanci; možná jste si jí nevšimli, možná jste se toho lekli; nebo jste ji z nějakého důvodu nevyužili; není to škoda?

A poslední věc: může být víra v politickém životě pomocí, nebo spíš přítěží? Myslím, že ten, kdo bere politiku jako výtah k moci a penězům, ten k tomu víru nepotřebuje, ta by ho spíš v takové snaze brzdila. Ale ten, kdo chápe politiku jako službu, ten může najít velmi cennou orientaci v křesťanské etice a v sociální nauce církve. Navíc živá víra jako vztah k Bohu mu dává pevné zakotvení a jistotu, že to má smysl, i když nejsou vidět okamžité výsledky. A nakonec, zdravé církevní společenství může být dobrou školou i pro politiku. Jak to taky dosvědčil Marek Výborný, když vzpomínal na naši spolupráci ve svých studentských letech: "V tom našem sněmovním kroužku jsme se jako mladí učili tomu umění vzájemně si naslouchat, diskutovat. A pro mě je, zpětně viděno, tahle zkušenost obrovské bohatství, benefit, z kterého dodnes čerpám i ve své politické činnosti."