Posila ve chvílích slabosti a krize

Setkání se zářícím Ježíšem a dvěma starozákonními proroky bylo pro tři apoštoly velmi silným zážitkem. Nechápali jeho smysl. Ale přijali ho jako dar.

Je to už víc než třicet let, co jsem po celonoční chůzi po silnici zamířil při východu slunce k vrcholům Abruzza v jižní Itálii. Ve výšce kolem dvou tisíc metrů mě omráčila KRÁSA: modrá obloha, zelená tráva, bílé skály, zářící slunce… Měl jsem pocit, že se vznáším, oči se mi zalily slzami, běhal jsem tam a zpátky, nahoru a dolů a křičel jsem radostí. Prožíval jsem hlubokou jednotu s přírodou, s vesmírem i s Bohem. Byla to jen chvíle, ale ten zážitek si v sobě nesu dodnes.

Možná něco podobného prožili ti tři apoštolové na hoře Proměnění. Byli zmatení z toho, co vidí, nerozuměli tomu, ale to vnímání Boží záře i Božího hlasu bylo velmi intenzivní. A i když to trvalo jen chvíli, uchovávali si tento zážitek v paměti po celý život.

Další podobnou, a přitom zcela jinou zkušenost jsem prožil asi o patnáct let později, když zemřeli moji dva mladší sourozenci. V těch chvílích bolestného loučení se ve mně propojil svět lidský se světem Božím, svět pozemský se světem nebeským, svět materiální se světem duchovním. Asi jen výjimečně je lidem dáno tuto jednotu vnímat. V životě a smrti mých sourozenců se přede mnou na okamžik otevřela, a já jsem byl ozářen nebeským jasem. Snažil jsem se ten okamžik zachytit, nezapomenout na něj, uchovat jej jako poklad a zdroj poznání pro sebe a pro své blízké.

Odborníci označují takové zážitky termínem "náboženská zkušenost". Jde o "vnitřní duchovní zkušenosti různé intenzity, které ten, kdo je zakouší, spojuje s mocnou skutečností mimo tento svět. A jsou-li takové zážitky intenzivnější, označují se často jako mystické. Typicky mystický je zážitek jednoty s božským či nadpřirozeným. Přitom je příznačná přechodná ztráta pocitu času a prostoru, člověk zde do určité míry ztrácí své já. Mystika je jev, který religionistika opakovaně nachází ve všech velkých náboženstvích." (Nils G. Holm, Úvod do psychologie náboženství, s. 36)

Ano, v křesťanských dějinách najdeme mnoho osobností, které označujeme jako mystiky: František z Assisi, Hildegarda z Bingen, Bernard z Clairvaux, z novější doby Terezička z Lisieux nebo Thomas Merton. Každý z nich popisuje svou vlastní, zcela specifickou duchovní zkušenost, odlišnou od ostatních, ale není důvod pochybovat, že tito všichni – a mnozí další – skutečně prožívali intenzivní vztah s Bohem. A že jeho blízkost často i citově vnímali. To jim dodávalo jistotu víry a motivovalo je k odpovědnému a obětavému nasazení pro Boží věc.

Jenže jak to máme my? Co když se nám naopak zdá, že Bůh je daleko, že neslyší naše modlitby, že nám nedává dostatek sil pro nesení těžkostí života? Lze si takový mystický zážitek vynutit, lze si ho nějakou technikou, nějakým cvičením přivodit? Ano, lze, ale je to slepá cesta, nebezpečná. Známe techniky k navození extatických stavů, známe přípravky, které je mohou vyvolat (drogy). Jenže v tom všem jde právě jen o ten zážitek, ale ne o Boha. A proto se tyto zážitky nestanou motivací k hlubší víře a k větší obětavosti, ale pouze k novému a novému hledání podobných zážitků.

Autentická náboženská zkušenost je dar. Člověk o něj může Boha prosit, může naladit svou duši tak, aby byla připravena ho přijmout, ale nemůže si ho vynutit. Bůh sám nejlépe ví, kdy se má člověku ukázat, kdy má před ním odkrýt svou tvář. Často to udělá ve chvíli, kdy to člověk nečeká. Může to být zážitek radostný, ale i bolestný. Protože i v bolesti je Bůh s námi. A člověk pak může jen žasnout a děkovat.

Co je ale důležité: uchovat ten zážitek ve své paměti, aby mě posiloval v těžkých chvílích. Tak jako apoštolové uchovávali v paměti zážitek Ježíšova proměnění na hoře. Tak jako Maria uchovávala v srdci všechny ty podivné okolnosti Ježíšova narození. Tak jako Don Bosko po celý život uchovával v paměti svůj sen z devíti let. Věřím, že každý z nás někdy prožije tato intenzivní setkání s Bohem. Prosím, nezapomeňte na ně. Uchovávejte je v paměti. Budou vám posilou ve chvílích slabosti a krize.