Podobenství o fíkovníku (3. neděle postní)

Mnoho křesťanů pracuje v sociálních, pedagogických či pastoračních profesích. Často však prožívají pocit neúspěchu, když vidí, že jejich svěřenci se nikam neposunují, že zůstávají uvězněni ve svých starých návycích a názorech. A nejde jen o pomáhající profese, podobnou zkušenost můžeme udělat se svými dětmi, kamarády, spolupracovníky. Má potom taková snaha smysl? Kde hledat motivaci k další činnosti?

Odpověď nabízí podobenství o fíkovníku: práce s člověkem vyžaduje trpělivost. Člověk není počítač, do kterého by se nahrál příslušný program a on by podle něj ihned začal fungovat. Člověk je živý organismus, jehož jednání je určují geny, povaha, výchova, vzdělání, vztahy, návyky a také vlastní svobodné rozhodování. To všechno lze ovšem jen velmi pomalu a v omezené míře měnit. Sami víme, jak těžké je splnit obyčejné postní předsevzetí, pokud je v rozporu s našimi dlouholetými zvyklostmi – třeba omezit jídlo, alkohol, kouření nebo facebookovou komunikaci. A to jde jen o pár týdnů, po velikonocích se můžeme těšit na nový rozjezd. Když je však někdo po celý život zvyklý na to, že se nechá obsluhovat – od svých rodičů, od své manželky, od svých podřízených, jak ho chcete přimět, aby byl pozorný a vnímal také potřeby druhých? Nebo když někdo nechce či neumí pracovat a v žádném zaměstnání nevydrží déle než dva měsíce, jak ho chcete přesvědčit, že chyba je spíš na jeho straně než na straně zaměstnavatele? Nebo když je někdo zvyklý řešit každý konflikt verbálním či fyzickým násilím, jak mu vysvětlíte, že to jde i po dobrém?

Pastorační, pedagogický nebo sociální pracovník by se o to přesto měl pokoušet. V rámci své odborné přípravy si k tomu nastudoval celou baterii metod a postupů. To studium však nebylo dostatečně dlouhé na to, aby ho naučilo trpělivosti. Když nastoupí mladý kněz do farnosti, trvá to dlouho, než semeno jeho slova začne přinášet úrodu. Terapeut často až po desítkách či stovkách sezení zaznamená posun v myšlení a chování svého klienta. I samotné církvi trvalo dvacet let, než změnila své jednání s těmi, kdo se dopustili sexuálního zneužívání. A až po šesti staletích oficiálně uznala svou chybu v případu Jana Husa...

Nemůžeme tedy čekat zázraky, ale ani nesmíme podléhat beznaději: "Pane, ponech ho ještě tento rok, až jej okopám a pohnojím. Snad příště ponese ovoce." Okopávat a hnojit, aktivně podporovat růst těch, za které máme odpovědnost, je naše lidská a často i pracovní povinnost.

Závěr podobenství možná vyznívá překvapivě tvrdě: "Jestliže ne, dáš jej pak porazit." Opravdu může pomáhající pracovník rezignovat, zlomit nad klientem hůl? Bohužel i to se stává. Když ani po dlouhé době nevidíme změnu, a hlavně když on sám odmítá naši pomoc, pak nám nic jiného nezbývá. Můžeme ho jen zahrnout do svých modliteb a další působení nechat na Bohu. Ano, často právě tehdy, když lidské možnosti narazí na své hranice, začne Bůh pracovat. Co dokáže modlitba rodičů za děti, to nám ukazuje dávný příklad svaté Moniky a jejího syna Augustina. Znám příběhy mladých lidí, kteří se dostali z drogové závislosti na základě zázračného Božího působení. Opakovaně jsem se setkal s vězni, kteří odmítli mou službu, a po několika letech se vrátili vnitřně proměnění, s velkou touhou po Bohu a jeho slovu. V nich ve všech Boží milost pracovala, nezávisle na člověku. Na nás jen je, abychom je znovu přijali, jakmile o to projeví zájem.

Nakonec – často můžeme něco podobného prožívat i ve vztahu k vlastním dětem. Rodičovská láska je nepodmíněná, a rodičovská odpovědnost nekončí nikdy. Ale pokud se vaše dospělé děti dostanou na špatné cesty a nebudou slyšet váš nářek, nezbude vám nic jiného než modlitba. Radost nad návratem ztraceného syna či dcery však nakonec – třeba i po mnoha letech! – může tuto bolest překonat.