Peníze jsou až na prvním místě

Z čeho bude církev žít, až skončí restituce? Kdo to řeší a kdo o tom rozhoduje? Máme investovat do betonu, nebo do lidí?

Možná si pamatujete, jak se u nás víc než dvacet let řešila otázka církevních restitucí – tedy jak se vyrovnat s tím, že komunistický režim ukradl církvi většinu majetku. I když nárok na jeho vrácení byl právně jednoznačný, tak někteří politici opakovaně vyhrávali volby díky tomu, že ho veřejně odmítali. Protože věděli, že většina voličů prostě církev nemusí. Nechci už ten proces rozebírat. Chtěl jsem jen připomenout, jak to téma církev a peníze může hýbat celou společností.

Dnes už víme, že vrácením majetku církev nezbohatla, ale naopak zchudla. Protože postupně ztrácí nárok na každoroční dotaci státu, která sice nebyla nijak vysoká, ale byla pohodlná – nemuseli jsme se o nic starat. Teď sice ještě nějakých dvacet let budeme dostávat restituční peníze, ale musíme s nimi hospodařit tak, abychom se pak už natrvalo obešli bez nich. Jak to udělat, to teď řeší biskupové a řeholní představení se svými ekonomickými odborníky. Někde se to daří líp, jinde hůř; čas od času se dozvíme, jak nějaký biskup investoval do pochybné společnosti a přišel o miliony, nebo zase jiný postavil bytový dům a slušně na něm vydělává.

Na Dominkánské 8 letos v lednu proběhly dvě diskuse na toto téma, které vyvolaly další otázky. Tak bych se chtěl u některých zastavit.

První je strategická: co je cílem, posláním církve, a k čemu by tedy její peníze měly především sloužit? Ježíš to řekl jasně: šířit radostnou zvěst a uskutečňovat přikázání lásky. To všechno dnes děláme: máme kostely, v nichž se káže slovo Boží a slaví bohoslužby, máme funkční charity, církevní školy, duchovní služby nemocným nebo vězněným… Ale kdybychom se podívali detailně na rozpočet našich diecézí a dalších institucí, tak bychom asi našli hodně velké rozdíly v tom, na co konkrétně své peníze dávají.

Z té lednové diskuse třeba vyplynulo, jak to potom shrnul Benedikt Mohelník, "že základním postojem vedení pražské arcidiecéze je zachování stávajícího stavu, založeného na plošné sakramentální pastoraci v husté farní síti. A to ne na základě promyšleného rozhodnutí, ale ze setrvačnosti a možná ještě více z jakési přiznané bezradnosti. Vize pro budoucnost není formulována. Vedení církve nemá stanovené pastorační priority. Nelze je definovat, protože se prý nedaří dosáhnout širšího konsenzu, a to ani mezi klerickou částí místní církve, natožpak v širším záběru s laiky, jejichž názory zatím vůbec nedocházejí sluchu. Pokusy o diskuzi na tato témata opakovaně ztroskotávají. Jednou z oblastí, kde se to zřetelně projevuje, je nakládání s kostely."

Ano, to je problém i u nás na severu. Některé kostely a fary předáváme obcím, jako třeba nedávno u nás v Modlanech, jinde ale farář spravuje sám i desítky kostelů. Kolik to vyžaduje času a peněz, to si asi dovedete představit. A kde budeme ty peníze brát, až skončí dotace od státu, to opravdu netuším. Přitom diecéze jako celek se tím koncepčně nezabývá.

Mohelník k tomu dodává, že "kněží se stávají nejlevnějšími údržbáři rozsáhlého památkového fondu. Neexistuje žádný plán, jak s budovami nakládat, které si ponechat, protože slouží živým společenstvím, a kterých se přijatelným způsobem zbavit, protože už dávno neplní svůj účel. V mnoha evropských zemích je tento problém dlouhodobě reflektovaný a jsou zde praktické zkušenosti. Bylo by se o co opřít a kde se inspirovat."

Nejvíc církevních peněz ovšem jde na osobní náklady. A tady vidím další problém. Nevím jak kde, ale v naší diecézi plat běžného kněze, pokud nemá žádnou funkci, je na úrovni minimální mzdy garantované zákonem – což je v současné době 17.300 Kč hrubého: jak je možné, že odborník s vysokoškolským vzděláním a třeba třicetiletou praxí, bere stejně jako nekvalifikovaný dělník či uklizečka? Pokud církev ve své sociální nauce mluví o důstojné mzdě, jak si může sama na svých zaměstnancích dovolit takovou nespravedlnost? Ano, kněží mají být skromní, navíc často bydlí v církevních objektech a ušetří na bydlení. A nemají děti. A pak jim věřící štědře poskytují různé intence a osobní dary. Takže si vlastně nežijí tak špatně. Jenže to vytváří jakýsi nevyjasněný prostor: někteří takové dary odmítají a žijí opravdu chudě, jiní si o ně naopak říkají a žijí si docela v luxusu. A dál: kde je vazba mezi kvalitou práce a výší odměny? Někteří kněží se můžou udřít, jiní nedělají skoro nic – ale všichni dostávají stejně. A jejich nadřízený, tedy biskup, má jen velmi málo nástrojů na to, aby jejich práci vůbec nějak kontroloval.

S tím souvisí případné zaměstnávání laiků: těm církev nemůže dát tak nízkou mzdu, už proto, že většinou mají rodinu. A tak je raději nezaměstná, místo aby pro ně hledala finanční prostředky. V synodních diskusích se to opakovalo poměrně často: máme laiky, kteří jsou odborníky ať už přímo v teologické oblasti, nebo v ekonomických či stavebních oborech. A záleží jim na církvi, proto jí nabízí své služby. Ale církev to nevyužije, protože není schopná – nebo ochotná – je zaměstnat a zaplatit.

K tomu ještě jedna citace od Benedikta Mohelníka: "Katolická církev u nás je rozdělená. Stále jsou zde ti, kteří rozhodují a vládnou, totiž klerici, a ti, od nichž se očekává, že budou poslouchat a projevovat bezmeznou loajalitu vůči posvátným úřadům, totiž laici. V kontextu ekonomických otázek se tak objevuje další paradox. V duchovní oblasti má svátost svěcení nezastupitelné místo. Nicméně se v dějinách církve zatím neprokázalo, že se svěcením zlepšují investiční schopnosti a ekonomické dovednosti."

Větší zapojení laiků jako odborníků ovšem předpokládá taky jejich větší účast na rozhodování – v ekonomických radách má zatím stále poslední slovo farář, příp. biskup. Kancléřka pražského arcibiskupství Marie Kolářová připomíná, že v synodním procesu se volalo také "po větší ekonomické samostatnosti farností, rozšíření pravomocí rad a zazněla úvaha, zda má být farář statutárním orgánem farností. Pokud se požaduje po věřících, aby převzali větší odpovědnost za hospodaření církve, budou logicky požadovat větší podíl na rozhodování. Jedno bez druhého není možné."

V salesiánské farnosti v Kobylicích se farníci rozhodli, že budou dva své zaměstnance na částečný úvazek platit z vlastních prostředků. Ano, tam si to můžou dovolit, protože Kobylisy patří mezi největší a nejživější farnosti u nás. Jenže má-li církev skutečně naplňovat své poslání, tak bude muset tento model uplatňovat stále častěji, i v mnohem menších farnostech. Bude úkolem biskupů, aby to nějak koordinovali, aby třeba bohatší farnosti přispívaly těm chudším. Ale bez větší finanční spoluúčasti věřících se do budoucna neobejdeme.