Osudy naší rodiny v době komunistické totality
Dnes si připomínáme křesťany, kteří jsou kvůli své víře pronásledováni. U nás máme, Bohu díky, náboženskou svobodu. Za komunismu jsme ji ale neměli. Pro připomenutí nabízím další z textů mého otce Cyrila, kde popisuje, jak se naší rodiny přímo dotkla komunistická prezekuce.
Od roku 1943 jsem studoval na reálném gymnáziu ve Valašském Meziříčí. Chaotické osidlování pohraničí zbavilo vnitrozemí velkého počtu zemědělských pracovníků, a proto byl na venkově nedostatek pracovních sil. Proběhla mobilizace ročníků 1927 a 1928 na zemědělské práce. Po maturitě v roce 1947 jsem byl přidělen k sedlákovi do Zubří, kde jsem měl pracovat v zemědělství, ale protože on právě stavěl stodolu, tak jsem u něho dřel celé prázdniny jako stavební dělník za pár korun na hodinu. Ale byla to podmínka přijetí na vysokou školu, tak se nedalo nic dělat.
Po pracovní brigádě v roce 1947 jsem se přihlásil na Vysokou školu technickou Dr. Edvarda Beneše v Brně, obor zeměměřické inženýrství. Zkoušky na vysoké školy se tehdy nedělaly, tak jsem přijel koncem září do Brna a zapsal se na vysokou školu (imatrikulace). Ale jak známo, došlo v únoru 1948 ke komunistickému puči a hned po něm následovaly čistky na vysokých školách. Eufemisticky se tomu říkalo "prospěchové prověrky". K prospěchu se samozřejmě přihlíželo, ale zase tolik na něm nezáleželo. Zkoušky jsem měl všechny hotové, ale počítal jsem i s tím, že mne neprověří. Ale byl jsem zdravý a říkal jsem si, že v nejhorším půjdu k lopatě.
Zkušební komise sestávala z asi deseti členů (zástupci profesorů i studentů – všichni prověření členové komunistické strany). Dostal jsem otázku, jak se sovětská společnost chová k těm, kdo nechtějí pracovat. Z různých školení jsem věděl, že stereotypní odpověď na tuto otázku je: kdo nepracuje, ať nejí. Teď jsem to zopakoval a dodal, že ale zásada sv. Pavla byla: "Kdo nechce pracovat, ať nejí", jak je psáno v II. listu Thesalonickým 3,10. Viděl jsem, jak členové komise ztuhli, protože jsem se tím přiznal ke křesťanství. Pak mne poslali z místnosti ven a asi půl hodiny o mně vzrušeně debatovali. Pak mne zavolali dovnitř a bylo mně řečeno zhruba toto: Přiznal ses k nepřátelské ideologii, ale je to lepší než chování některých studentů před tebou, kteří ještě včera byli národními socialisty, ale dnes už jsou přesvědčenými komunisty. Tvoje poctivost (nebo hloupost?) nás vede k závěru, že tě zatím necháme studovat v naději, že během studia poznáš, kde je tvé místo. To jsem poznal, ale poněkud jinak, než si to soudruzi představovali. Později jako zaměstnanec Geologického průzkumu jsem měl několikrát jet do ciziny jako expert na zeměměřické práce. V roce 1962 před odjezdem na Kubu jsem dokonce prodělal očkování nutné pro pobyt v cizině, ale MNV v Pozořicích mne nedoporučil na práce v zahraničí. Věděli, že chodím do kostela, a viděli mne, protože Národní výbor byl vedle kostela. Mohli mne přímo z kanceláře sledovat! Proto mne kádrové oddělení neprověřilo.
V roce 2000 vyšel prvý díl Kamínků, publikace vydané na podnět arcibiskupa Karla Otčenáška v Hradci Králové v roce 2000. Pak následovalo ještě několik dalších dílů. Tyto publikace jsou svědectvím obyčejných lidí o křivdách komunistické éry. Na výzvu arcibiskupa Karla Otčenáška mu byly doručeny tisíce dopisů – drobných svědectví o pronásledování křesťanů v době komunistické totality, která jsou o to cennější, že zachycují strádání a utrpení prostých lidí, o nichž oficiální historie nic nebo téměř nic nevypovídá.
Jednotlivé kapitoly jsou seřazeny tak, že pojednávají souhrnně o určitých profesích: Farnosti, Členové křesťanských stran a organizací, Nemocní, Zemědělci, Různé profese, Mládež, Žena, matka, manželka, Rodiče, Katecheté, Učitelé, Děti.
Moje manželka Ludmila Formánková poslala do této knihy (Kamínky č. 2, str. 177, Katecheté) tento příspěvek:
"Zasílám vám kopii potvrzení, které mně bylo vydáno ředitelstvím školy. Je to v podstatě moje maturitní vysvědčení. Gymnázium Dr. Josefa Kudely v Brně mně vydalo potvrzení, datované 13. července 1951, tohoto znění:
Ředitelství potvrzuje, že žákyně tohoto ústavu Ludmila Formánková dokončila studia s prospěchem, ale nebyla připuštěna k ústní závěrečné zkoušce pro nízkou politickou uvědomělost. Odvolávajíc se na hluboké náboženské založení, nezapojila se během studia na tomto ústavě do práce v mládežnické organizaci a neprojevila ani úsilí o svůj politický růst. Rozhodnutí zkušební komise pro závěrečné zkoušky ze dne 31. května 1951 bylo učiněno podle věstníku MŠVU č. 3 ze dne 31. 1. 1951."
Poněvadž tehdy už byli kněží z Brna odvezeni do internace a neměl kdo učit náboženství, vykonala dne 10. června 1951 katechetické zkoušky a od září 1951 do roku 1957 (kdy odešla na mateřskou dovolenou) učila náboženství, a to za tvrdého pronásledování.
Naše dcera Ludmila v roce 1975 úspěšně odmaturovala na gymnáziu na Elgartově ulici v Brně, ale na vysokou školu nebyla přijata kvůli náboženskému přesvědčení. Studovala pak soukromě na jazykové škole a složila úspěšně státní zkoušku z němčiny a francouzštiny. Pak rok pracovala na brněnském výstavišti a teprve na základě dobrého posudku z pracoviště byla přijata na filozofickou fakultu Masarykovy univerzity v Brně, kde vystudovala obory němčinu, polštinu a ruštinu.
Syn Michael byl v roce 1969 po úspěšně složené zkoušce přijat (do primy) na experimentální gymnázium s množinovou matematikou na Legionářské ulici (tř. kpt. Jaroše). Typ osmiletého gymnázia byl tehdy po letech znova zaveden a počítalo se s tím, že studenti budou na tomto gymnáziu maturovat. Jenže mezitím se politické poměry změnily, tento typ gymnázia byl prohlášen za buržoazní přežitek (protože byl výběrový) a z gymnázia se stala ze dne na den normální devítiletka. Studentům však bylo přislíbeno, že budou po jejím skončení dále pokračovat ve studiu na gymnáziu. Po čtyřech letech však museli dělat zkoušky (do kvinty) a Michael, i když zkoušky úspěšně složil, nebyl přijat. Od třídní profesorky jsme se dozvěděli, že důvodem nepřijetí bylo, že chodil do náboženství (a samozřejmě negativní kádrové posudky rodičů). Napsali jsme tedy dopis prezidentu republiky Husákovi. Protože jsme věděli, odkud vítr vane, napsali jsme (ironicky), že jistě věří, že socialistická převýchova bude silnější než náboženská výchova z rodiny. Pak mne volali na Krajský výbor KSČ v Brně, kde mně soudruh s vážnou tváří vysvětloval, že podle jeho zkušeností socialistická převýchova nepůsobí tam, kde je silná víra. Zřejmě podle pokynu z Prahy mně pak sdělil, že naší žádosti se vyhovuje, syn je na střední školu přijat, ale nikoli v Brně, ale v Tišnově. A tak jsem až v den, kdy byl zahájen školní rok, vezl Michaela autem do Tišnova, kde v poklidu vystudoval gymnázium. Za čtyři roky pak bylo na škole pozdvižení, protože Michael se přihlásil na teologickou fakultu. Za trest pak profesoři museli absolvovat zvláštní školení, aby se utvrdili v marxismu-leninismu, protože to bylo "učení všech učení a umění všech umění".