Ostrůvky pozitivní deviace

Některá křesťanská společenství přinášejí dialog, otevřenost, naději. To je cesta k obnově církve.

Možná jste zaregistrovali, že mezi osobnostmi, které letos dostaly státní vyznamenání, byl taky Josef Suchár, farář v Neratově. Já jsem se s ním poprvé setkal před dvěma lety a velmi rychle jsme se spřátelili. Trápí nás stejné problémy ve společnosti i v církvi, oba se snažíme vytvářet hezké prostředí, podporovat lidi na okraji. A sdílíme spolu taky podobné pojetí víry, církve, křesťanství. Teď jsem shodou okolností prožil v Neratově pár dní se skupinou salesiánů spolupracovníků, a tak jsem se zastavil taky na faře za Josefem. Vyprávěl mně, jak celý měsíc jezdil do České Vsi u Jeseníka, kde pomáhal se svým bagrem odstraňovat následky povodní. Nebo jak vnímá ten poutní kostel se skleněnou střechou jako místo, které je otevřené ve dne v noci a nikoho neodmítá: přijímá kohokoliv bez ohledu na národnost, pohlaví, světonázor nebo velikost jmění, ba dokonce bez ohledu na víru. Josef říká, že sem často jezdí na bohoslužby lidé rozvedení, nebo lidé s menšinovou sexuální orientací, kteří se cítí ve svých farnostech nepřijatí. "Každý, kdo sem vstoupí, může dojít ztišení, zanechat zde svá trápení a odejít s nadějí."

V Neratově ale můžete obdivovat nejenom ten poutní kostel. Zároveň potkáváte po celé vesnici lidi s mentálním postižením, kteří tady bydlí v chráněném bydlení a pracují v chráněných zaměstnáních jako je montážní dílna, zahradnictví, kuchyň nebo hospoda. Od roku 2017 má Neratov taky vlastní pivovar. I ten patří k projektům sociálního podnikání a i v něm pracují lidé s postižením. A to pivo je opravdu dobré, což můžu potvrdit z vlastní zkušenosti.

Je to takový kousek úplně jiného světa, než na jaký jsme zvyklí. Jakýsi ostrůvek pohody, úcty ke slabším, lidské vstřícnosti, vzájemného smíření, nádherné přírody i velmi silného duchovního náboje. A za tím vším stojí parta nadšených lidí, které dal dohromady farář Josef Suchár. Když tohle všechno prožijete, tak je vám jasné, že zrovna on si ten řád T. G. Masaryka opravdu zaslouží. Když jsme se v neděli večer loučili, tak mně děkoval za moje komentáře, za to, že nabízím lidem orientaci ve složitých otázkách této doby. Já jsem zase vyjádřil obdiv nad tím, co dělá on: já bych neuměl jezdit s bagrem, ani bych nebyl schopen vzkřísit k životu tak zapadlý kus světa. Byla to silná chvíle: oba jsme cítili, že ten respekt je vzájemný. A že právě tak by měla žít církev: jako společenství lidí, kteří mají různé schopnosti a různé úkoly, často i různé zkušenosti a různé názory, ale stále jim jde o společnou věc. O to, aby hledali své zakotvení v Bohu a navzájem si pomáhali ke šťastnému životu.

Něco podobného jsem prožíval i na těch duchovních cvičeních s laickými členy salesiánské rodiny. Mnozí z nich pracují v církvi: organizují manželská setkání a rodinnou pastoraci, připravují snoubence, učí náboženství, angažují se v pastoračních radách ve farnostech, vykonávají jáhenskou službu; k tomu ještě vychovávají vlastní nebo i adoptované děti, pracují v náročných profesích… Ano, to jsou lidé, kteří tvoří církev, to jsou ti, kdo vnáší evangelium do dnešního světa. A proto chápu, jaké zklamání a bolest někdy prožívají, když farář, nebo biskup jejich práci neocení, nebo když nebere vážně jejich zkušenosti a vnucuje jim svůj pohled na svět. Zvlášť pokud se to týká partnerských vztahů, výchovy dětí nebo sexuality, tedy oblastí, ve kterých celibátní kněz nemá žádnou zkušenost.

Třeba od manželských párů, kteří desítky let pracují v přípravě snoubenců, slyším stále znova, že většina z těch párů spolu už před svatbou bydlí. Jaký má potom smysl mluvit k nim o předmanželské zdrženlivosti? Vzpomínám si, že už před čtyřiceti lety, když jsem začínal jako novokněz, mně můj předchůdce ve farnosti říkal: "Víš, když se podívám do matrik na ta data svateb a křtů, tak mám dojem, že skoro každé první dítě v rodině je nedonošené…" Podobné je to v otázce rozvodů: když se nějaké manželství opravdu rozpadlo, a další vztah naopak přináší nadějnou perspektivu, proč těm lidem církev nedává žádnou šanci? Nebo proč je nutí k tomu nedůstojnému procesu soudního řízení kvůli vyhlášení neplatnosti? Oni nepovažují to manželství za neplatné, jen prostě ví, že nemůže dál pokračovat. Jenže od kněží a biskupů slyšíme stále ten stejný důraz na sexuální morálku a nerozlučnost. Bez rozlišování, bez respektu k osobnímu příběhu, jak o tom často mluví papež František. Neměli bychom se spíš soustředit na kvalitu vztahu, na naplněný život, na sexualitu jako Boží dar? Než svádět boj s větrnými mlýny?

Nicméně, naštěstí jsme konstatovali, že na rozdíl od patnáctého století dnes už nehrozí, že bychom za odlišný názor byli upáleni, a že tedy má někdy smysl jednat podle svého svědomí, i když je to v rozporu s nějakým formálním předpisem, nebo s názorem nějakého kněze či biskupa. Z té party lidí, kteří milují církev i navzdory církvi, jsem měl podobný zážitek jako ze samotného Neratova: hluboké vzájemné pochopení, pocit sounáležitosti, podpora těch, kdo prožívají těžké chvíle, vzácná jednota smýšlení a názorů. Taky otevřenost, naslouchání těm, kdo vidí věci jinak, přijetí těch, kdo jsou jiní. A touha nenechat si to pro sebe, nést tuto zkušenost dál. Prožili jsem vlastně v malém společenství to, co teď církev prožívá ve velkém v rámci synodního procesu. A uvědomili jsme si, že i když mnozí se snaží ten proces brzdit, tak my máme naopak touhu v něm pokračovat, a snad, v rámci svých možností, se na něm i aktivně podílet. Mám z toho radost a věřím, že takových skupin, takových ostrůvků jako je toto společenství nebo jako jsou lidé v Neratově, je víc a že jich bude přibývat. Jedině tak se může naše církev, i naše společnost změnit k lepšímu.

A tím se opět dostávám k synodě. Závěrečný dokument byl zveřejněn hned v sobotu večer. S informací, že tentokrát papež nevydá žádnou posynodní exhortaci, protože schválil přímo tento text jako dokument magisteria. No a tam se mimo jiné říká, že musí být v církvi nově nastaveny rozhodovací mechanismy. Tak, aby se do nich zapojili laici, včetně žen, odborníků, nebo lidí, kterých se daný problém týká. Aby všichni měli dostatek informací a aby celý proces probíhal transparentně; aby ten, kdo nakonec rozhodne, nemohl bez diskuse rozhodnout proti vyjádřené vůli; aby realizace rozhodnutí byla kontrolována zdola; aby i nižší složky mohly navrhovat témata, která budou pro nositele autority závazná.