On vás bude křtít Duchem Svatým a ohněm (KT 2/2025, svátek Křtu Páně)

"Duch Svatý sestoupil na Ježíše v podobě holubice." Jan předpovídá, že od Ježíše bude Duch Svatý sestupovat na každého z nás: "On vás bude křtít Duchem Svatým a ohněm." A Pavel dosvědčuje, že už se to stalo: "Bůh na nás v hojnosti vylil Ducha Svatého."

Co znamená toto trojí biblické svědectví pro křesťany a pro církev dnes? Pokud věříme, že Duch svatý stále působí, měl by nás stále proměňovat. Děje se to?

Francouzský teolog Christoph Theobald říká, že v církvi prožíváme "pneumatologický obrat", obrat k Duchu svatému. V rámci synodní metody konverzace v Duchu Svatém totiž nasloucháme Božímu slovu a zároveň nasloucháme jeden druhému. V tom, co společně rezonuje v našich srdcích, pak objevujeme hlas Ducha svatého. Synoda nám tedy "poskytuje příležitost odhalovat jeho diskrétní působení v našich vztahových meziprostorech: ve zkušenosti rezonance Božího slova a slova našich bližních, úzce spjatého s charismatem každého pokřtěného a každé lidské bytosti."

Vědomí, že Bůh na všechny v hojnosti vylévá Ducha svatého, má praktické důsledky pro naše lidské vztahy. Pokud jsem já, ale i každý můj bližní, chrámem Ducha svatého, pak k sobě přistupujeme s úctou a respektem. Ve druhém člověku vidím obraz Boha, v jeho názorech a zkušenostech, které mohou být velmi odlišné od těch mých, hledám, a možná i nacházím, hlas Ducha svatého. Ve svém manželovi, ve své manželce hledám Boží obdarování, která jsou jiná než ta moje, ale právě v jejich vzájemném doplňování vytváříme jedno tělo a jednu duši. V člověku, který nevěří v Boha, nacházím někdy hlubší zájem o duchovní hodnoty než u mnohých věřících. Je to dílo Ducha svatého. Jeho touha a moje znalost můžou vést k oboustrannému obohacení. Člověk, který spáchal zločin, prožívá velkou lítost a touhu po odpuštění, které v něm probouzí Duch svatý. Mě zase vede tentýž Duch k tomu, abych mu zvěstoval Boží milosrdenství.

A vědomí, že Bůh na všechny v hojnosti vylévá Ducha svatého, má praktické důsledky i pro život církve. Třeba tak, jak to vyjádřil ve své nástupní promluvě nový varšavský arcibiskup Adrian Galbas: "Chci být pastýřem a chci posilovat věřící ve víře. Někdy podpořit, někdy pozvednout, někdy ukázat směr, někdy s nimi prostě jít. Ne moc rychle, aby se slabí neunavili, a ne moc pomalu, aby se silní nenudili. Rád bych šel společně, synodálně, v nejhlubším smyslu toho slova, s nadějí, že i vy, bratři a sestry, duchovní a laici, mě někdy pozvednete, někdy podpoříte, někdy mi ukážete směr, někdy mě napomenete, ale nikdy mě neodepíšete. Prosím o to každou a každého z vás." Ano, biskup má posilovat své věřící ve víře. Ale zároveň mají věřící posilovat svého biskupa. Protože na všechny, nejen na biskupa, Bůh v hojnosti vylévá Ducha Svatého.

Závěrečný dokument synody nám kromě toho připomíná, že "díky pomazání Duchem svatým přijatému ve křtu mají všichni věřící instinkt pro pravdu evangelia, nazývaný sensus fidei (smysl víry). Spočívá v jisté spřízněnosti s božskými skutečnostmi, která se zakládá na tom, že v Duchu svatém se pokřtění stávají účastníky božské přirozenosti. Proto si je církev jistá, že svatý Boží lid se nemůže mýlit ve víře, když celek pokřtěných vyjadřuje svůj všeobecný souhlas ve věcech víry a mravů."

To neznamená, že by církev měla vyhlašovat pravdy víry na základě výzkumů veřejného mínění. Hledání pravdy je mnohem náročnější proces. Je třeba v něm spojit naslouchání Božímu slovu, modlitbu k Duchu svatému a sdílení názorů a zkušeností Božího lidu. Pokud se tímto způsobem dosáhne vysoké míry souhlasu věřících, může jít o "jisté kritérium pro určení, zda určitá nauka nebo praxe patří k apoštolské víře". V praxi to znamená nečekat pasivně, jak rozhodne papež nebo biskup, ale zapojit se spolu s nimi do tohoto hledání.

K tomu, abychom všichni vědomě přijímali dary Ducha Svatého a podle nich přetvářeli své osobní vztahy i svoji církev, povede ještě dlouhá cesta. Synodní proces nás dovedl na její začátek. Prosme Ducha svatého, aby vedl naše další kroky.