Odvaha pochybovat (o hiererachii pravd)
Ten, kdo má ve víře naprosto jasno, se s Bohem možná nikdy nesetkal. "Víra bez chvění není pevná."
Před Velikonocemi jsem se opakovaně setkával s lidmi, kteří přicházeli ke svátosti smíření, a říkali: no, já vlastně nevím, proč bych měl k té zpovědi chodit, není mně to příjemné, ale když to církev vyžaduje... Ti lidé přitom často mají živou víru, jsou aktivní v církvi, pracují na sobě, pomáhají druhým, a pokud by se dopustili něčeho, co by ve svědomí vnímali hodně těžce, tak by k té zpovědi určitě šli i bez vyzvání. Jen nechápou, proč by k ní měli chodit pravidelně, když přece běžné hříchy jim Bůh odpouští při každém projevu lítosti.
To je jen vrchol ledovce. Znám spoustu dobrých věřících, kteří mají problém s dalšími součástmi křesťanské nauky či praxe: nechápou Mariino nanebevzetí a neví, proč by mu měli věřit, když to není v Bibli; nerozumí dogmatu o transsubstanciaci a vadí jim, že není možná eucharistická pohostinnost mezi církvemi; nesouhlasí s tím, že by měli svou morálku posuzovat primárně podle sexuality; užívají antikoncepci a nepovažují to za problém, i když to církev zakazuje; nerozumí nauce o odpustcích, protože jim nejde na rozum, proč by měli být ještě trestáni za hříchy, které už jim Bůh odpustil. A mohl bych pokračovat…
Někdo řekne: to je nedostatek vzdělání, ti lidé tomu nerozumí. Je potřeba jim to vysvětlit a pak to přijmou. Ano, někdy to funguje. Ale často jde o lidi vzdělané, kriticky myslící, s velkými životními zkušenostmi. Dokonce vzdělané i v teologii! Možná i leckdo z vás prožívá podobné pochybnosti, setkávám se s tím na každém kroku a nepopírám, že i já sám se s některými musím potýkat. Ještě víc to cítím v rozhovorech s věřícími jiných církví, nebo s lidmi hledajícími, kteří uvěřili v Krista, touží po křtu a po životě v církvi, ale některé její názory či praktiky prostě nemůžou přijmout. Na druhé straně mě uklidňuje, že "víra bez chvění není pevná", jak říká Tomáš Halík. Ano, protože Bůh je pro nás vždycky tajemstvím. A cokoliv, co se ho týká, odhalujeme jen pomalu a částečně.
Ten, kdo si nepřiznává pochybnosti, kdo má v otázkách víry naprosto jasno, ten věří nějakým lidským formulacím, ale s Bohem se možná nikdy nesetkal. Zrovna tuto neděli jsme slyšeli od papeže Františka, že "Ježíš nehledá dokonalé křesťany. Nehledá křesťany, kteří nikdy nepochybují a vždy se honosí jistou vírou. Když je křesťan takový, je něco špatně."
A Bernahrd Häring kdysi napsal: "Pokud lidem vytrvale vtloukáme do hlavy nepodstatné, a dokonce nedokázané nauky a zákazy, takže opomíjíme sám střed víry a pravdivé svědectví o něm, nejspíše neposilujeme víru našich bratří a sester, ani jejich radost z víry." Papež k tomu dodává, že "způsob, jak my chápeme víru, nás neopravňuje k přísné kontrole života druhých."
Ta sebejistota, s jakou někdy církev a často i mnozí křesťané vyhlašují neomylné pravdy a podle nich soudí své bližní, může být i nebezpečná. Přitom už druhý vatikánský koncil prohlásil, "že existuje řád neboli ´hierarchie´ pravd katolického učení, vzhledem k jejich různé spojitosti se základem křesťanské víry." V Kodexu kanonického práva (kánony 750-754) je ta hierarchie rozdělena do tří stupňů:
První stupeň, tedy to jádro víry tvoří Boží zjevení psané nebo tradicí sdělené, což je obsah Bible, stručně vyjádřený ve starých křesťanských vyznáních, a dále to, co sice není v Bibli, ale křesťané tomu po celé dějiny věří. Když půjdeme k úplnému základu, tak jde o evangelium, radostnou zvěst o BOŽÍ LÁSCE K ČLOVĚKU. Právě o ní je přece celá Bible, od stvoření Adama až po oběť Ježíše Krista: "V tom se ukázala Boží láska k nám, že Bůh poslal na svět svého jediného Syna, abychom skrze něho měli život," říká apoštol Jan (1 Jan 4,9). A Boží láska se má projevovat také v jednání těch, kdo v něho věří: "To je mé přikázání, abyste se milovali navzájem, jako jsem já miloval vás" (Jan 15,12). Tímto kritériem bychom tedy měli poměřovat všechny nauky, zákazy, příkazy, požadavky, které na nás klade naše víra, naše církev nebo ti, kdo se vírou či církví zaštiťují.
Druhý stupeň té hierarchie pravd tvoří učení hlásané církví jako platné, ale nevyhlášené definitivně, může se tedy dalším vývojem poznání změnit. Do této kategorie patří rozhodnutí církve k tématům jako lékařská etika, otázky liturgie, ekumenických vztahů, manželského práva, zásady sexuální nebo ekologické morálky, misijní působení církve. To všechno zkoumají příslušní odborníci, diskutují o tom teologové, a tak církev stále znovu hledá, jak nejlépe naplnit své poslání: přinášet Boží lásku všem lidem. Papež František říká (EG 43), že "existují církevní normy či předpisy, které mohly být velmi účinné v jiných dobách, ale už nemají stejnou výchovnou a životodárnou sílu. Svatý Tomáš Akvinský zdůrazňoval, že předpisů, které dal Kristus a apoštolové Božímu lidu, "je velmi málo". To by mělo být jedním z kritérií, které je třeba zohledňovat při přemýšlení o reformě církve a jejího hlásání."
A do třetího stupně hierarchie pravd patří různá rozhodnutí biskupů či vatikánských úřadů, právní a disciplinární předpisy. Ty mají pro křesťana podobnou hodnotu jako jakékoliv jiné zákony a nařízení: je třeba se jimi řídit, ale zároveň hlídat, aby věrnost liteře zákona nepřevládla nad věrností jeho duchu. Pokud nějaký zákon ztrácí smysl, nebo nevede k zamýšlenému cíli, měl by se změnit.
Problém je, že běžný křesťan ty stupně těžko rozliší. V tom by měli pomáhat lidé teologicky vzdělaní, včetně kněží. Často však i oni prezentují všechna církevní rozhodnutí jako stejně závazná, nebo dokonce jejich význam převrací. Když farář mluví častěji o mariánské úctě než o pomoci trpícím, tak něco není v pořádku. A když v současné době zdůrazňuje třeba zákaz potratů, ale nezmíní se o etice války, tak neplní svůj úkol reagovat na znamení času.
Ano, v době svobody, názorové plurality a všeobecné vzdělanosti není tak snadné věřit, jak to bylo dřív. To člověk chodil do kostela, protože tam chodili všichni. Věřil tomu, co říkal pan farář, protože tomu věřili všichni. Dnes se k víře rozhodujeme sami. Do kostela chodíme proto, že nám to dává smysl. A věříme tomu, co souzní s naším kritickým rozumem a našimi životními zkušenostmi. Ne proto, že to říká církev, ale proto, že to vnímáme jako potřebné a užitečné pro náš život. Pak je jasné, že pochopení víry i její projevy se budou člověk od člověka lišit. I papež říká, že "v církvi legitimně koexistují různé způsoby interpretace mnoha aspektů věrouky a křesťanského života, jež svojí růzností "pomáhají lépe objasnit bohatý poklad Slova" (EG 40).
Když Ježíš vstal z mrtvých, tak tomu taky neuvěřili všichni okamžitě a najednou. Napřed to zjistily ženy, ale chlapi je považovali za blázny. Pak ti dva, co šli do Emauz, ale trvalo několik hodin, než jim to došlo. A Tomáš nevěřil, ani když mu to říkali všichni ostatní. Každý měl svou cestu, každý se s tím musel vypořádat sám v sobě. Tak je to i s námi. Nebojme se hledat, pochybovat, kriticky myslet, nesouhlasit. Ale taky naslouchat těm, kdo vidí věci jinak, protože nám můžou v lecčem otevřít oči.