Nový život
Další z mých vězeňských příběhů. Je výjimečný, takové zázraky se dějí málokdy. Ale dějí se...
Pavel byl hyperaktivní dítě a matka samoživitelka ho od raného dětství nezvládala. Zemřela, když mu bylo 8 let, a on skončil v dětském domově. Když z něj několikrát utekl, dali ho do "pasťáku". Tam se naučil páchat trestnou činnost všeho druhu – rvát se, krást, loupit, brát drogy a kšeftovat s nimi. V 16 letech se poprvé dostal do věznice za loupežné přepadení. Až do třiceti let žil střídavě ve vězení a na svobodě. Vybudoval si image rváče, který si může všechno dovolit, protože se ho všichni bojí. A byl na to hrdý.
"No a pak to přišlo a vím, že to byl Bůh, kdo mě vyvedl z toho věčného otroctví. Jednoduše už se na to nemohl dívat. Opět jsem se za jeden ze svých deliktů dostal do vazby. Asi po 14 dnech jsem si prohlížel knížky, které byly nachystané u odpadkového koše na vyhození. Jedna z nich mě zaujala. Začetl jsem se do ní, a už po třech nebo čtyřech stranách jsem věděl, že tato kniha mi změní život. Jejím prostřednictvím jsem přišel na to, že Bůh tady byl se mnou už od mého dětství a že dělal kolem mě pořád nějaké zázraky. A byl jsem to já, kdo ho nechtěl vidět nebo jsem byl slepý. Bylo to jako když žijete 30 let v naprosté tmě a pak z ničeho nic jste na světle. A když už z té tmy jednou vyjdete, tak se vám nechce zpět. Najednou jsem si uvědomil, že jsem vůbec nežil. Jenom jsem existoval. Přitom mi tekly slzy a prosil jsem za odpuštění, že jsem byl tak slepý."
Zbývalo mu ještě několik let trestu a chtěl je co nejlépe využít. Navázal kontakt s vězeňským kaplanem, a jak přecházel z jedné věznice do druhé, kaplani si ho předávali. Tak se dostal i ke mně. Intenzivně četl Bibli a v dlouhých rozhovorech se vyptával na spoustu nejasností. Dokud neměl práci, několik hodin denně se modlil. Když ho konečně zařadili do úklidové čety, musel modlitbu omezit – zpočátku mu to vadilo, ale postupně si zvykal na to, že i při práci může být s Bohem. Spoluvězni, kteří ho znali z dřívějších dob, tvrdili, že se zbláznil. Jiní, se kterými se scházel na bohoslužbách, ho považovali za příliš nadšeného konvertitu a čekali, kdy to z něj vyprchá.
"V dřívějším životě jsem měl vše, co svět nabízí, ale přesto mi něco chybělo. Ať jsem měl v sobě drog, kolik jsem chtěl, a přitom krásné ženy i spoustu peněz, pořád tam něco bylo špatně. Žádnou chvíli jsem neprožíval plnohodnotně až do té doby, než jsem si uvědomil, že je vedle mě Bůh a že mě miluje tak, jako žádný člověk na tomto světě. To bylo to, co mi chybělo: láska, jaká na světě neexistuje. Láska, jaké člověk není schopen. Takové lásky je schopen jen Bůh a my ji s vděčností můžeme jen přijímat a děkovat za ni. Člověk, který to pocítí, uvědomí si, že vše, co dělal, bylo špatné, a vyzná své hříchy, už se nikdy nebude chovat jako dřív. Najednou jsem tam stál jak opařený. Sice zavřený ve věznici, ale šťastný."
Když se blížil den Pavlova propuštění, varoval jsem ho: venku je to náročnější než ve věznici, tam budete mít kolem sebe lidi, kteří vás znali dřív a budou se snažit vás stáhnout do starých kolejí… Budete se muset starat o živobytí – a vydělávat si poctivou prací je náročnější než krádeže a rvačky… Budou kolem vás samí nevěřící – jak si uchováte to nadšení pro Boha?
Ale zatím se ani tyto moje obavy nenaplnily. Když jsem se s ním setkal půl roku po propuštění, měl práci (těžkou, málo placenou, ale poctivou), zázemí křesťanského společenství (které ho i přes jeho minulost přijalo), i věřící a milující partnerku. A se starými kamarády se nestýkal.
"Od té doby se v mém životě dějí zázraky každý den. Milost Boží cítím téměř nepřetržitě. Už nic mě nemůže odradit. Našel jsem díky Bohu díky Bibli smysl života. A vím, že ať budu kdekoli a dělat cokoli, že mohu být šťastný a prožívat každou chvíli svého života plnohodnotně."