Nový areopag

"Mediální obraz církve je otřesný." Jak ho můžeme zlepšit?

Kdo jste byli v Aténách, tak víte, že naproti Akropoli se nachází Areopag - skalnatý vrchol, ze kterého je nádherný výhled na celé město a zároveň je tak velký, že se na něm může shromáždit pár stovek lidí. Tam se v antických dobách konaly soudy, a taky tam mohl každý hlásat jakékoli názory a lidé o nich živě diskutovali. Takové aténské noviny, rádio, televize a facebook dohromady. Ne nadarmo se říká, že dnešní média jsou takový nový areopag. V zápisech ze synodních diskusí se téma mediální prezentace církve opakovaně vrací. Zazněl dokonce názor, že "mediální obraz církve je otřesný." Co můžeme udělat pro jeho zlepšení?

Myslím, že první krok spočívá v otevřené vnitrocírkevní diskusi: zvyknout si na to, že můžeme říkat a psát své názory, i když jsou třeba odlišné od toho, co říká nějaký biskup nebo co se píše v církevních dokumentech. Ano, díky Bohu, ta autocenzura, jakási přehnaná loajalita vůči církvi, kterou i já jsem měl dlouho v sobě, se konečně hroutí. Přitom ale musím dávat pozor, abych s vodou nevylil z vaničky i dítě. Když chci mluvit nezávisle, na základě vlastní odpovědnosti, tak musím o to víc přemýšlet, co říkám a píšu, o to víc brát ohled na Boží slovo, na základy naší víry, na křesťanské etické principy. A samozřejmě taky na církev, o které věřím, že i přes své chyby je stále vedena Duchem svatým. Někdy je to náročné: Když jsem se třeba veřejně vyjádřil k tomu známému případu sexuálního zneužívání, tak mně pak i někteří blízcí kamarádi říkali, že jsem to přehnal, že takhle házet špínu na církev bych neměl. Ale já teď s odstupem času naopak vidím, jak to bylo dobře, protože bez té medializace by se nerozjela spousta věcí, které už teď církvi pomáhají - třeba spolek Někdo ti uvěří.

Jsem vděčný papeži Františkovi, že nás k takové diskusi vyzval. Minulý týden jsem byl v Litoměřicích na kněžském dnu. Jeden kněz tam říkal, že podle původního zadání měla být synoda především duchovní proces, a ne jenom nadávání a kritizování. Ale když se dívá na ten výsledek, tak tam vidí samou kritiku. Pan biskup Baxant na to reagoval, že i tu kritiku potřebujeme slyšet. Paní Pohořalá z národního synodálního týmu dodala, že pokud z duchovního procesu vzejde kritika, tak i ta je od Ducha svatého. A já jsem si vybavil, jak jsem četl těch stodvacet zápisů, že ty kritické názory tam lidé nepsali z nepřátelství k církvi, ale naopak proto, že ji mají rádi, že jim na ní záleží!

Ovšem, když chceme vyjít ven a bavit se s těmi, kdo s církví nežijí, tak další problém je náš jazyk, To je zmiňováno v zápisech velmi často. Třeba: "lidé nerozumí "jazyku církve". Je třeba používat současnou řeč, jednoduchý aktuální jazyk, a to nejen při misii, ale i při liturgii, protože mu nerozumí ani pravidelní účastníci bohoslužeb. Církev neumí formulovat srozumitelně obsah své zvěsti. Nestačí jen změnit slovník, ale potřebujeme znova promyslet, jak vyprávět celý příběh záchrany v Ježíši Kristu a přinášet ho našim současníkům."

Já si přitom myslím, že to není až tak složité: jen prostě musíme o duchovních a církevních tématech mluvit s těmi, kdo o nich nic neví. Ne jim o tom jenom kázat, přednášet, ale taky naslouchat a diskutovat. Pak rychle zjistíme, čemu ti lidé nerozumí, a budeme muset jim to vysvětlit jinak, hledat jiná slova, jiné příklady, jiné argumenty, než na jaké jsme byli zvyklí z církevního prostředí. A někdy taky připustit, že žádné srozumitelné argumenty nemáme...

Většina kněží se ovšem setkává pouze s věřícími lidmi. A navíc s nimi nevedou dialog, jenom kážou. Celá ta námaha s překladem do normálního jazyka pak stojí na laicích, kteří mají tu odvahu a diskutují s lidmi mimo církev. Jenže oni pak přijdou do kostela nebo se chtějí poradit s knězem, a slyší zas jen to nebeské nářečí. Možná by opravdu pomohlo, jak to taky navrhují některé synodní skupinky, kdyby kněží měli ještě na částečný úvazek civilní zaměstnání...

Já si teď zpětně uvědomuju, jakou mám výhodu, že dvacet let učím na Jaboku. Týden co týden mám příležitost diskutovat se studenty. A jelikož zdaleka ne všichni jsou křesťané, učím se mluvit tak, aby mně rozuměli. Přitom nejde jen o slova, ale taky o argumenty. Když jim třeba řeknu, že křesťanská morálka zakazuje sexuální život stejnopohlavním párům, tak nechápou. Když jim cituju z Katechismu, že "homosexuální úkony jsou vnitřně nezřízené, že odporují přirozenému zákonu, protože odlučují pohlavní úkon od předávání života", tak taky nechápou. Manželé, kteří nemohou mít děti, spolu přece můžou sexuálně žít, i když i u nich je pohlavní úkon odloučen od předávání života. A Bůh je láska, tak proč církev někomu zakazuje láskyplný vztah jen proto, že je gay? Tady už moje argumenty končí. Řeknu jim, co říká církev, ale nemůžu je nutit, aby s tím souhlasili, když jim jejich hlava i srdce říká něco jiného. Ale taky nemůžu čekat, že zrovna tahle církev je nějak přitáhne...

A to se dostáváme k třetímu kroku - prezentace církve na veřejnosti, v médiích, na sociálních sítích. Ty ovšem mají své vlastní zákonitosti a je pravda, že církev se v nich moc prosadit neumí. Není to nic nového, zažil to už Pavel na Areopagu: když začal mluvit o Ježíšově vzkříšení, tak ho odmítli.

Nedávno mě pozvali redaktoři Christnetu na přátelské setkání. Překvapilo mě, jak málo lidí za tím projektem stojí, a jak obrovskou energii do toho dávají. Taky jsem si uvědomil, jak málo máme zrovna takových křesťanských médií s širokým záběrem, který není omezený na konkrétní církev, místo nebo spiritualitu; přitom se nebojí náročných témat ani otevřené diskuse. Zajímavé jsou taky náboženské programy v České televizi nebo Českém rozhlase, stejně tak v rádiu Proglas nebo televizi Noe. Ale přece jen: něco tomu chybí. V pražské synodální syntéze se píše, že "je třeba se vyjadřovat k aktuálním tématům sociálním, etickým a morálním. Církev dnes nepřináší aktivně nová témata pro společnost!"

Řekl bych, že to umí spíš některé výjimečné osobnosti jako Marek Vácha, Tomáš Halík, Láďa Heryán, Marie Kolářová, sestra Franceska z Bílé Hory... to jmenuju jen pár lidí, které osobně znám, ale je jich víc. Takovým je třeba dát v médiích co nejvíc prostoru, protože nás často reprezentují líp než někteří hierarchové. Taky je potřeba ukazovat jasný nesouhlas s dezinformacemi, které se šíří v křesťanském prostředí. Protože Putin je opravdu agresor, vakcinace skutečně pomáhá, František je právoplatným papežem a Donald Trump nevyhrál volby. A nakonec: nebát se medializace různých problémů a skandálů. Zametání pod koberec církvi vždycky jen uškodilo. Naopak čelit skandálům přes média je bolestné, ale vede to k očistě. Tak se můžeme modlit spolu s papežem Františkem:

Pane, učiň nás nástrojem svého pokoje.

kde je zmatek, ať vzbuzujeme soulad,

kde je nejednoznačnost, ať přinášíme srozumitelnost,

kde je senzacechtivost, ať užíváme střízlivost,

kde je povrchnost, ať klademe opravdové otázky,

kde jsou předsudky, ať vzbuzujeme důvěru,