Nepleť se do politiky!

"Všichni křesťané, včetně pastýřů, jsou povoláni starat se o vytváření lepšího světa." (Evangelii gaudium 183)

Kardinál Blaise Cupich, biskup v americkém Chicagu, se ještě před přísahou prezidenta Trumpa vyslovil proti masovým deportacím přistěhovalců. Pak se k němu přidal biskup z El Pasa. A když k těm deportacím skutečně došlo, tak všichni američtí biskupové společně vyjádřili ostrý protest. Na začátku února se k nim přidal i Papež František – v dopise americké biskupské konferenci napsal, že "autentický právní stát se projevuje důstojným zacházením, které si zaslouží všichni lidé, zejména ti nejchudší a nejvíce vyloučení." Vyzývá k "politice, která by regulovala spořádanou a legální migraci", a naléhá na katolíky, aby nepodléhali snahám, které diskriminují a způsobují utrpení.

Myslím, že američtí křesťané, kteří volili Trumpa, zažívají v těchto dnes velké zklamání, jejich prezident opravdu zásadně pošlapává křesťanské hodnoty. Na obhajobu migrantů se ozývají další křesťané, kněží, řeholní společenství, charitní instituce… Mimo jiné upozorňují, že při zatýkání přistěhovalců policie nerespektuje církevní právo azylu a v rozporu s ním vniká do kostelů a dalších církevních prostor.

Ale to není všechno. Nová administrativa taky náhle zastavila zahraniční pomoc, kterou poskytuje americká Agentura pro mezinárodní rozvoj. To uvrhlo do chaosu celosvětovou síť charitativních organizací, na kterých závisí životy milionů lidí v chudých zemích. A opět tento krok veřejně odsoudili mnozí biskupové a kardinálové.

A do třetice: denně sledujeme, jak prezident Trump zpochybňuje realitu války na Ukrajině, odmítá nazvat agresora agresorem, v OSN jeho lidé odmítli rezoluci, která odsuzovala ruskou invazi, v přímém přenosu se pohádal s ukrajinským prezidentem a vzápětí mu zastavil veškerou vojenskou pomoc. Amerika tím pošlapala všechny hodnoty pravdy, spravedlnosti, solidarity a míru, které po staletí sama prosazovala a hájila.

Mohl bych pokračovat ve výčtu dalších fatálních chyb současného amerického vedení, a tím spíš taky v kritice Ruska, které vyvolalo nesmyslnou válu se statisíci obětí. Ale kdykoliv něco takového udělám, tak mě začnou lidé vyzývat, ať se věnuju hlásání evangelia a nepletu se do politiky. Protože v katechismu je přece napsáno, že "není věcí církevních pastýřů zasahovat přímo do politických záležitostí a do uspořádání společenského života. Tento úkol patří k povolání věřících laiků." (KKC 2442).

Ano, souhlasím s tím, že kněz, který jedná jménem církve, nemůže zároveň aktivně pracovat v politice. Kodex kanonického práva říká, že "duchovní se aktivně neúčastní činnosti politických stran a vedení odborových sdružení" (can 287). To je logické: z historie víme, jak nešťastné je spojení trůnu s oltářem. Ale tentýž kodex připouští i výjimky, "pokud to vyžaduje ochrana práv církve nebo podpora veřejného prospěchu."

Přitom bychom ale měli rozlišovat: jedna věc je aktivně se zapojovat do politiky, jiná věc je vyjadřovat se k politickému dění, dávat najevo názor na politiku, který je navíc eticky a teologicky zdůvodněný. V Bibli najdeme bezpočet výzev, abychom se zastávali chudáka a toho, na kom je pácháno násilí nebo bezpráví. Církev přináší lidem ty výzvy v rámci svého sociálního učení. Podle instrukce Kongregace pro nauku víry z roku 2002 je "právem a povinností církve vynášet morální soudy o časných záležitostech, pokud to vyžaduje víra a mravní zákon." Tedy i já jako kněz o tom mám právo, dokonce povinnost mluvit, a pokud vidím, že některý politik či strana ty morální principy hrubě porušuje, tak to dát najevo. Papež František k tomu přímo vybízí v exhortaci Evangelii gaudium: "Třebaže spravedlivé uspořádání společnosti a státu je ústřední úlohou politiky, církev nemůže a nesmí zůstat pouze na okraji úsilí o spravedlnost. Všichni křesťané, včetně pastýřů, jsou povoláni starat se o vytváření lepšího světa." (183) Nebo v encyklice Fratelli tutti: "Je pravda, že náboženští činitelé se nesmějí účastnit stranické politiky, jež je vlastním polem působnosti laiků, ale nemohou se zříkat samotného politického rozměru života. Církev má veřejnou roli, která se nevyčerpává v dobročinných či výchovných aktivitách". Pracuje pro "pokrok člověka a univerzálního bratrství". (276)

Jedna moje dobrá kamarádka nedávno vyzvala naše biskupy, aby se nějak vyjádřili k tomu, že máme nejhorší bezpečnostní situaci od 2. světové války. A setkala se opět s tou námitkou, že se církev "nemá míchat do politiky". Rád bych citoval pár vět z její reakce, které přesně vystihují, o co tady jde:

• "Ptám se zcela otevřeně, zdali byl "mícháním do politiky" pastýřský list kardinála Berana, mučedníka nacismu i komunismu, z jara 1948. To není politika?
• Ptám se, proč kardinál František Tomášek v listopadu 1989 nemlčel. To není politika?
• Ptám se, proč naši biskupové považovali za nutné hlasitě vyjadřovat své názory na Istanbulskou úmluvu nebo manželství pro všechny. To není politika?"
• A já bych k tomu dodal: Když papež Pius XI. napsal encykliku Divini Redemptoris proti bezbožeckému komunismu, nebo Mit brenneder Sorge proti nacismu, to nebyla politika?
• Když papež Wojtyla diplomaticky spolupracoval se západními mocnostmi na destrukci komunismu, to nebyla politika?

Tak bych mohl bych pokračovat. Jestliže politik nebo politická strana zásadně porušuje etické principy, pak je povinností církve se proti tomu ozvat. Dělal to Pius XI., dělal to Jan Pavel II, dělá to papež František, dělají to současní američtí biskupové a dělám to i já. Měl by to dělat každý křesťan, ať je to kněz, biskup nebo laik. Slušně, korektně, bez vulgarit a odsuzování, s respektem k těm, kdo mají jiný názor. Někdy mám dojem, že tu výzvu, abych se nepletl do politiky, říkají jen ti, kdo patří do opačné názorové bubliny. Kdyby měli stejný názor jako já, tak by jim možná nevadilo, že o tom mluvím.

Velmi jasně se k tomu vyjádřila další moudrá žena: "Jsem přesvědčená, že dnes je doba, kdy je třeba hlasitě křičet ANO-ANO, NE-NE. Potřebujeme slyšet i sami formulovat slova o naději, o pečlivém rozlišování dobra a zla, agresora a oběti, "tradičních hodnot" a evangelních postojů, křesťanismu a křesťanství. Potřebujeme demaskovat falešná slova o míru, který je ve skutečnosti kapitulací; o hodnotách, které jsou ve skutečnosti nástrojem nenávisti; o důstojnosti založené na nerovnosti a pohrdání."