Neduální (inkarnační) spiritualita

Další příspěvek k tématu náboženství a spirituality, tentokrát podle knihy Gisberta Greshake: Nacházet Boha ve všech věcech (český překlad Zvon 1996, německy 1986).

Duchovní situace našeho kulturního prostředí se vyznačuje oddělením víry v Boha a prožívání skutečnosti. K tomuto oddělení došlo postupným historickým vývojem, kdy se stále více zdůrazňovala existence dvou světů – přirozeného a nadpřirozeného. Kolem tohoto "dualismu" pak vyrostly celé myšlenkové konstrukce: Přirozený svět zkoumají přírodní vědy, nadpřirozený svět zkoumá náboženství a teologie, a tyto vědní obory mají každý svou autonomii a v ničem se neprolínají. Člověk se má starat o uspokojení svých přirozených potřeb (jídlo, spánek, zdraví...) jen proto, aby se pak mohl věnovat věcem duchovním, které jsou jim nadřazeny. Svět přirozených věcí řídí politikové, svět nadpřirozených skutečností řídí hierarchie církve. A tak dále...

Tento dualismus dovedený do praxe osobního života znamená, že v našem všedním světě Bůh vlastně není přítomen, a abychom se s ním mohli setkat, musíme z tohoto světa "utéct" a navštívit Boha v jakémsi "jeho" světě, který je od toho běžného zpravidla oddělen zdmi kostela, náboženskými rituály a celkem nic neříkajícím naukovým systémem. Mnoho křesťanů žije dodnes v zajetí takového dualismu a častá praxe církve ho stále ještě nevědomky podporuje. Ve vedení farností se totiž mnohdy jako základní kritéria kvality věřících kladou požadavky onoho zvláštního "nadpřirozeného světa": Nejlepší křesťan je ten, kdo nejčastěji chodí do kostela a ke svátostem. Jako by ostatní, všední, naprosto většinová část jeho života vůbec nic neznamenala.

Tento přístup však není vlastní původní křesťanské tradici. Ta naopak vždycky zdůrazňovala jednotu a provázanost přirozeného a nadpřirozeného světa.

"Koho neosvěcuje záře stvořených věcí, je slepý. Koho nebudí hlasité volání přírody, je hluchý. Kdo vidí divy přírody a nechválí Boha, je němý. Komu tato znamení světa neukazují k jeho původci, je hloupý. Otevři tedy své oči, obrať k těmto věcem své uši, uvolni svůj jazyk a otevři své srdce, abys ve všech tvorech objevoval, slyšel, chválil, miloval Boha..., aby se celý okruh zemský nestal žalobou proti tobě." (Sv. Bonaventura, Greshake 20-21)

To všechno v průběhu novověku teologické pozornosti stále více unikalo. Tím se však otevřela stavidla pro neblahé důsledky: světu, který už není prožíván jako médium Božího zjevení, který je tedy v nejvlastnějším slova smyslu bez Boha, odpovídá na druhé straně Bůh bez světa. Takový Bůh se však v průběhu novověkých dějin jevil stále více, a dnes už se jeví zcela jako Bůh neskutečný, iluzorní. Kde se Duch stává bezsvětný a svět bezduchý, tam je logickým důsledkem "bez-božné pojímání Boha i světa". (21)

Proti tomu vznikl nový model teologie stvoření, který chápe svět jako svátost:

Teologie stvoření, jež mluví pouze o radikální odlišenosti Boha a jeho tvorstva, a tedy o absolutní přesažnosti Boha nad světem, vede v důsledku k deismu a v krajním případě ke světu bez Boha. Teologie stvoření, jež mluví pouze o imanenci Boha ve světě, vede k sakralizaci a k zbožštění světa a v extrémním případě k panteismu. Model integrující oba systémy musí chápat svět sakramentálně, svátostně: jako konečné vyjádření nekonečného Boha, který ve svobodě vytvořil a ponechává svět jako konečnou skutečnost, jež je odlišná od něho samotného, ale právě jako odlišnou skutečnost, v níž sám sebe vyjadřuje a dává – podle krásných slov sv. Bonaventury, že "Bůh všechno, co činí, koná proto, aby sám sebe vyjevil". Všechno stvořené je tedy od Boha "plné světla, symbolické a transparentní". Dává zářit Bohu a Bůh se v něm nechává nalézat. (36)

Myšlenka svátostnosti světa snad nejlépe formuluje podstatu tohoto problému. Donedávna jsme dělali mezi všedním životem a svátostmi – ve smyslu sedmi svátostí jako "prostředků spásy" – zásadní kvalitativní rozdíl. Nové vidění chápe jako svátost i tento hmotný svět, všední život, mezilidské vztahy..., protože to všechno se může stát pro člověka cestou k Bohu, zjevením Boha, "prostředkem spásy", chceme-li použít klasický katechismový pojem. Mladí lidé dnes často prožívají svou spiritualitu daleko intenzivněji v setkání s tímto Božím světem než v setkání skrze tradiční svátosti. A teprve toto chápání dává také člověku možnost žít naplno v každém okamžiku, a ne jen v některých privilegovaných chvílích "duchovního života".

Takový postoj ke světu předpokládá a vyžaduje odstup a mlčení, primát vnímání a přijímání, nikoliv zasahování a využívání. (52)

"Kdo se ve světě ve svých myšlenkách i ve své existenci naučí vidět všechno tělesné jako podobenství a vyjádření duchovní pravdy, ten bude mít nejlepší podmínky pro to, aby viděl veškeré tvorstvo jako podobenství a vyjádření Tvůrce". (Hans Urs von Balthasar)