Nechtěl bych žít tak jako vy

Modlíme se za nová kněžská a řeholní povolání, ale přesto jich stále ubývá. Modlíme se špatně? Nebo nám Bůh tím, že neodpovídá, chce něco říct?

Nedávno jsme se v naší salesiánské provincii zamýšleli nad tím, proč tak málo lidí se chce stát salesiány: v devadesátých letech jsme mívali každý rok kolem dvaceti noviců, teď už několik let za sebou nemáme žádného. Přitom známe spoustu mladých lidí, dobrovolníků i zaměstnanců v našich střediscích, kteří mají rádi Dona Boska, obětavě se zapojují do naší práce, mnozí dokonce prožijí celý rok na dobrovolné službě někde v rozvojové zemi… Není to tedy o tom, že by nechápali smysl našeho poslání, že by neměli víru nebo motivaci nebo obětavost pro službu druhým. Myslím, že to dobře vyjadřuje věta, kterou od nich občas slyšíme: "To, co děláte, je super, ale žít bych takhle nechtěl."

Máme za sebou neděli dobrého pastýře, kdy jsme se opět modlili za nová kněžská a řeholní povolání. Jenže: modlíme se neustále, a stejně jich nepřibývá. Modlíme se tedy špatně? Nebo nám Bůh tím, že neodpovídá, chce něco říct? Třeba že bychom se neměli jenom modlit, ale taky dělat něco jinak?

Často se argumentuje tím, že v chudých zemích kněží a řeholníků přibývá, ale v bohatých naopak ubývá. A že to je důkaz hluboké víry těch chudých a povrchnosti a pohodlnosti nás bohatých. Já bych v tom ale viděl spíš přízemní důvody: když se někdo stane knězem nebo vstoupí do kláštera, tak má na celý život zajištěné živobytí. Nemusí hledat práci, nemusí řešit, jak nasytí hladovějící děti. Právě tahle jistota může mnoho lidí někde v Indii nebo v Africe přitahovat ke službě v církvi. Jenže u nás je to naopak: kněz a řeholník sice taky má zajištěné živobytí, ale v civilní práci by si vydělal mnohem víc. A měl by mnohem větší svobodu. Navíc má u nás služba v církvi velmi nízký společenský status: v žebříčku prestižních povolání jsou dlouhodobě na prvních místech lékaři a učitelé, a na posledních kněží a uklízečky. Kdo by chtěl dělat práci, které si skoro nikdo neváží?

V těch našich diskusích se taky objevil názor, že "dnes se žije jinak, než jsme žili my zamlada. Dnes mladí lidé nežijí v tom hierarchickém systému, v jakém vznikli salesiáni. Naše prožívání salesiánství z 19. stol není přitažlivé pro dnešní dobu. Překážkou může být celibát, dlouhodobý závazek, poslušnost, apoštolát." Ano, myslím, že tady je jádro problému. Dnes je samozřejmé, že dospělý člověk nese plnou odpovědnost za svůj život: tvoří si vlastní názory; hledá smysluplnou práci, a případně ji změní, když v ní ten smysl přestane vidět; vstupuje do partnerských vztahů, zakládá rodinu a vytváří domov; stará se o své materiální zabezpečení, ví, že kvalita jeho života závisí na tom, kolik vydělá. To jsou základní znaky odpovědného lidství. 

Jenže když se člověk stane knězem nebo dokonce řeholníkem, tak se právě toho všeho musí vzdát. Nesmí prožít intimní partnerský vztah a založit rodinu. Musí vést lidi k věrnosti církevní nauce a k dodržování jejích pravidel, i kdyby s nimi sám nebyl vnitřně ztotožněn. Nemůže změnit zaměstnání, i kdyby v něm prožil totální vyhoření. Řeholník ještě navíc musí žít v komunitě s lidmi, které si sám nevybral, a vzdává se i své ekonomické samostatnosti. De facto tím předává své základní kompetence do rukou jiných lidí, které navíc v té chvíli ani nezná. A to na celý život.

Jistě, můžete říct, že se dává k dispozici Bohu, ne lidem. To je nakonec i obsahem toho pojmu "zasvěcený život". Jenže prostředníky toho Božího vedení jsou zase lidé, a ti nemusí být vždycky moudří ani svatí. Příkladů máme v historii i v současnosti bezpočet. Ona totiž ta pozice církevního nadřízeného, ať je to kněz nebo biskup, provinciál nebo matka představená, ta pozice dává člověku do rukou velikou moc. A jak víme, moc často lidi deformuje, a platí to nejen v politice, ale i v církvi. Německá filozofka Doris Wagner vydala knihu s názvem Duchovní zneužívání. Popisuje v ní mnoho případů ze současnosti, kdy lidé v různých církevních řádech a hnutích jsou nuceni, aby ze slepé poslušnosti dělali věci, ke kterým by se svobodně nikdy nerozhodli.

Takže se ani nedivím, že většina rozumných a odpovědných lidí se nechce vzdát jakési základní kontroly nad svým životem a zcela se vydat do rukou církvi. Můžou jí přece sloužit jako dobrovolníci, nebo jako zaměstnanci se všemi právy a povinnostmi podle zákoníku práce. A můžou z té služby zase svobodně odejít. Pokud bude církev získávat nová kněze do stávajícího systému, tak se obávám, že budou přicházet především lidé nezralí, nesamostatní, kterým ten život v jakési nesvobodě vlastně vyhovuje. Už teď vidím takových mladých kněží docela dost. Ti ale dnešního člověka jen těžko osloví.

Jakou cestu tedy máme před sebou? Jak zajistit, aby církev ve svých základních funkcích fungovala, ale přitom nenutila lidi k závazkům, které už jejímu poslání neslouží, ale jsou mu spíš na překážku? Některé náměty přináší synoda: zrušit povinnost celoživotního celibátu pro kněze; uvažovat o jáhenském, případně i kněžském svěcení žen, změnit způsob formace budoucích kněží, aby nebyli tak oddělení od běžného světa, a aby byli vedeni k větší svobodě a vlastní odpovědnosti. Ale hlavně: předat víc kompetencí lidem, kteří nemají kněžské svěcení, a nejsou tak striktně vázaní k církevnímu systému. Nedávno jsme o tom diskutovali s naším biskupem Stanislavem; potěšilo mě, že hledá cesty, jak takové lidi motivovat, zajistit jim potřebné vzdělání, dát jejich práci právní rámec, a taky ji slušně finančně ohodnotit. Myslím, že by se jich potom našlo docela dost.

Možná se teď ptáte, proč jsem se tedy zrovna já vydal tou cestou, kterou vidím tak kriticky. Odpověď je jednoduchá: protože tenkrát, když jsem se rozhodoval, jsem ji zdaleka tak kriticky neviděl. To poznání přišlo až později, na základě zkušeností, dobrých i špatných. Jednu věc ale musím říct: i když jsem mnohokrát měnil místo svého působení, nikdy jsem nebyl nucen ke slepé poslušnosti. Jsem vděčný svým řeholním představeným, že se mnou vždycky vedli dialog, že se mnou jednali jako s partnerem, jako s dospělým člověkem. Což ale v mnoha jiných církevních prostředích vůbec není běžné. Jako vždycky, je to o lidech.

Nakonec se ještě vrátím k té diskusi o budoucnosti nás salesiánů. Padl v ní taky názor, že "aktivní řády ztrácí smysl, jejich působení dnes nahrazuje společnost/stát; řeholní život je vynález církve, nikde není psáno, že musí být navždy. Možná už splnil svou historickou úlohu." Taky se mně líbila poznámka, že "bychom měli víc přemýšlet o tom, jak předat Ježíše, a ne o tom, jak to udělat, aby bylo více salesiánů." Kdosi řekl, že "představa celoživotního závazku k našemu způsobu života je pro dnešní mladé lidi tak nepředstavitelná, že očekává naše vymření. Don Bosko v jedné verzi stanov požadoval, aby salesiáni skládali sliby na rok a pořád je obnovovali." Proč ne, i to je zajímavá možnost.

Já osobně věřím tomu, že Bůh stále vede svou církev. Jen ji možná dnes vede jinými cestami, než jsme si my lidé vytyčili před stovkami let. Taky už nejezdíme po vozových cestách, ale po dálnicích. A já vidím jako velkou výzvu a zároveň jako svůj úkol ty nové cesty hledat. Budu rád, když je budete hledat se mnou.