Na okraji církevního společenství

"Když strojíš hostinu, pozvi žebráky a mrzáky, chromé a slepé." (L 14,13) Výzvu k zaměření na ty nejchudší, nejposlednější, nejvíce opomíjené opakoval Ježíš mnohokrát. A církev se jí ve svých dějinách řídila. Naplňuje toto poslání i dnes? Kdo jsou ti "žebráci a mrzáci, chromí a slepí" v naší době a v našem prostředí?

Když se po sametové revoluci začali objevovat v ulicích našich měst lidé bez domova, společnost ani stát si s nimi nevěděli rady. Vláda proto požádala o pomoc Armádu spásy, křesťanskou organizaci s bohatými zkušenostmi z této oblasti v zahraničí. Brzy se k ní přidala Naděje, která se otevřeně se hlásí k Bohu a Ježíši Kristu v ekumenickém duchu, katolická Charita, evangelická Diakonie a další.

Skutečnost, že právě křesťanské sociální organizace se přednostně věnují lidem, které většina společnosti odmítá či přímo odsuzuje (nejde jen o bezdomovce, ale taky třeba vězně, narkomany a další), je jistě naplněním Ježíšovy výzvy. Tato viditelná chudoba však není jedinou podobou sociálního vyloučení, s níž se setkáváme. Chtěl bych se zmínit o bolestném problému naší církve, který vyšel najevo v rámci synodálních diskusí. Mluví o něm Národní syntéza:

Všechny diecézní synodální syntézy se zabývaly skupinami, které se z různých důvodů mohou cítit na okraji církevního společenství. Mezi nimi byly jmenovány různé menšiny (nejčastěji LGBTQ) a lidé církevně sezdaní, kteří se rozvedli a uzavřeli nový sňatek, ale také rodiny s malými dětmi, ženy, děti a mládež, senioři, nemocní, singles, nově příchozí, bezdomovci, mladí lidé žijící spolu bez církevního sňatku a další, kteří "zklamali", lidé slabí, "nezapadající do škatulek", introverti, ti, kteří nesouzní s postojem církve a mnozí další.

Ano, ti všichni mohou prožívat v současné církvi podobné pocity nepřijetí, jaké prožívali "žebráci a mrzáci, chromí a slepí" ve společnosti doby Ježíšovy. Papež František to vnímá a netají se tím, že by rád žil v církvi otevřené a vstřícné vůči všem. Z jeho častých vyjádření k tomuto problému můžeme vyčíst několik konkrétních návrhů:

• Rozlišovat mezi objektivní a subjektivní vinou: "V důsledku podmíněností a polehčujících faktorů je možné, že v objektivní situaci hříchu - který není subjektivně přičitatelný, nebo aspoň ne plně - může člověk žít v milosti Boží, může milovat a může také růst v životě milosti a lásky a dostávat k tomu pomoc církve." (Amoris Laetitia 305)
• Respektovat zákon graduality (postupnosti): František cituje Jana Pavla II., který píše, že člověk je "dějinná bytost, která svými cílenými svobodnými rozhodnutími den ze dne sebe samu utváří. Proto poznává, miluje a uvádí ve skutek mravní dobro podle stupně svého vlastního růstu." (Familiaris consortio 34) V praxi to znamená, že k některým náročným morálním volbám se může člověk dopracovat až po mnoha letech zrání, případně se k nim i přes dobrou vůli nedopracuje nikdy.
• Pastoračně doprovázet s úctou ke svědomí: Respektovat svědomí jednotlivce, a to i v případě, kdy nemusí být v úplném souladu s nějakou církevní normou. "Jsme povoláni svědomí vychovávat, a ne je nahrazovat." (AL 37)
• Chápat eucharistii jako lék: "Eucharistie není odměnou pro dokonalé, nýbrž velkorysým lékem a pokrmem slabých. Častokrát se chováme jako kontroloři milosti, a nikoli jako její nástroje. Církev ale není celnice, je otcovským domem, kde je místo pro každého i s jeho úmorným životem." (Evangelii gaudium 47)
• Přejít od logiky exkluze k logice integrace: Lidé v neregulérních situacích "se nejen nesmí cítit exkomunikováni, ale mají mít možnost žít a růst ke zralosti jako živé údy církve, vnímat ji jako matku, která je stále přijímá, stará se o ně s láskou a povzbuzuje je na cestě života a evangelia." (AL 299)