Na hoře Nebo

10.03.2025

Na hoře Nebo, východně od Jordánu, 1200 m nad hladinou mrtvého moře, se dnes nachází malý františkánský klášter a pamětní kámen s nápisem, že zde zemřel Mojžíš, starozákonní prorok a osvoboditel z egyptského zajetí.

Tady asi pronášel své poslední kázání, ve kterém shrnul vše, co mu během dlouhého života zjevil Bůh. Jeho slova se předávala ústní tradicí a o 500 let později byla zapsána: poslední část židovské Tóry, pátá kniha Mojžíšova – Deuteronomium = druhý zákon. Z něho jsme dnes četli krátký úryvek, tzv. dějinné krédo – vyznání víry na základě toho, co lidé s Bohem zažili; asi vůbec nejstarší vyznání víry ve Starém Zánokě.

Pro Židy je vysvobození z Egypta dodnes klíčovým okamžikem dějin, připomínají si ho o velikonocích. V moderních dějinách je motivuje k tomu, aby znovu obsadili zaslíbenou zemi a rozvíjeli v ní svůj stát. Věřící Židé jsou přesvědčeni, že výstavba a rozvoj jejich státu je Božím dílem, tak jako bylo Božím dílem předání této země Abrahamovi a návrat do ní pod vedením Mojžíše. My můžeme Boží péči rozumět v kontextu křesťanských dějin: Bůh si vede svou církev, i když lidé v ní neustále selhávají. Nebo v kontextu osobních dějin: Bůh přede mě neustále klade nové situace, v nichž můžu objevovat jeho výzvu a své poslání.

Z hory Nebo za jasného počasí vidíte hluboko pod sebou hladinu Mrtvého moře a zelené údolí Jordánu, a naproti, za Jordánem, příkré svahy vyprahlé Judské pouště. Tam se odehrává druhá dnešní epizoda, po ní Duch svatý vodil čtyřicet dní Ježíše, a on tam přemáhal ďábelská pokušení. Jsou stále aktuální, možná víc než tehdy, protože máme větší možnosti:

"řekni tomuto kameni, ať se z něho stane chléb!": mít cokoliv, co se mně líbí a co mě baví, a mít to hned. Často jde o maličkosti – jídlo, pití, zábava; někdy o velké věci – práce s vyšším výdělkem, ale menším smyslem, rozhodnutí mít či nemít další dítě, věnovat část svého času dobrovolnické aktivitě, nebo vlastnímu pohodlí...
"toto všechno ti dám, padneš-li a budeš se mi klanět": mít moc nad člověkem, nad strojem, nad přírodou – někteří to řeší luxusními auty a agresivní jízdou, jiní snahou nenápadně manipulovat druhé ke svým cílům; moc nad přírodou nás přivádí k ekologické katastrofě, moc nad lidmi přivedla do existenciální krize naši církev (František: klerikalismus jako rozdělení církve na ty, kteří mají moc, a ty kteří chtějí být ovládáni).
"vrhni se odtud dolů! Andělé tě ponesou na rukou": být vidět, být slyšet, prezentovat se; na každém kroku si dělat selfíčka a pak se jimi chlubit, mluvit jen o sobě a neposlouchat, co říkají druzí. To přivádí naši civilizaci k tragické sebestřednosti, která může přehlídnout, že někdo vedle nás trpí či umírá...

Jak ta pokušení zvládat? S Boží pomocí, v Boží síle, na základě zkušenosti, že nás Bůh neopustí – jako to měli ve své národní paměti Izraelité. Papež František na začátku postní doby: "Blahobyt – i ten duchovní – obsahuje nebezpečí, že upadneme do amnézie, ztratíme paměť. Mám se dobře, a tak zapomínám na to, co učinil Pán v mém životě, a na všechny milosti, které mi daroval. Uvěřím, že je to moje zásluha, a tak jdu dál. Tak dochází ke ztrátě paměti. Mít na paměti dějiny spásy, příběh svého života, svůj příběh s Ježíšem je nezbytné k tomu, aby bylo možné pokračovat v cestě. Na začátku postní doby nám všem prospěje, budeme-li prosit o milost uchovat si paměť, pamatovat si všechno, co učinil Pán v našem životě a jak nám prokazoval lásku. A na základě této paměti pokračovat v cestě."