Můžeme změnit svět?

Svět i církev je v krizi. Přitom víme, co je třeba dělat. Ale neděláme to.

Možná jsme si ve víru událostí nevšimli, že v New Yorku proběhlo každoroční zasedání Valného shromáždění OSN. Byl tam i ruský ministr zahraničí Sergej Lavrov, z evropských politiků se s ním ale bavili jen Maďaři a Slováci. Český prezident Petr Pavel vyzval k rychlé reformě Rady bezpečnosti, aby ji nemohlo stále blokovat agresivní Rusko. Kardinál Parolin prezentoval názor církve na klíčové problémy současného světa, jako je chudoba, migrace, válka, umělá inteligence, reprodukční práva nebo genderové otázky.

V rámci OSN proběhl taky Summit budoucnosti, jehož výsledkem je prohlášení s názvem Pakt pro budoucnost. Je to nejrozsáhlejší mezinárodní dohoda za mnoho let. Zabývá se tématy jako udržitelný rozvoj, světový mír, spolupráce v digitální oblasti, mládež a budoucí generace nebo globální vládnutí. Je tam spousta dobrých návrhů, jak zlepšit současný svět. Až by si člověk řekl: vždyť je to tak jednoduché, tak co pořád řešíme? Dejme se do toho a za pár let budeme všichni žít v míru a v bohatství!

Možná si teď říkáte: to by bylo hezké, kdyby se reformovala církev, světová politika, nebo třeba ten vězeňský systém. Ale co já s tím můžu dělat? No, myslím, že všichni můžeme něco dělat: na prvním místě se zajímat i o ty věci, které jsou mimo náš dosah. Hledat informace, tvořit si názor, diskutovat. Pak můžeme i něco ovlivnit: politiku aspoň ve volbách, církev tím, jak se do ní sami aktivně zapojíme. A nakonec – všichni se můžeme modlit; a to není málo

Jenže ono to tak jednoduché není. Já s oblibou používám takový příklad z vězeňství, tedy z rezortu, kterému trochu rozumím. V roce 2005 byla vypracována Koncepce rozvoje vězeňství do roku 2015. Pojmenovala většinu problémů, třeba že máme ve věznicích dvakrát víc lidí na počet obyvatel, než je průměr v Evropské unii, že většina vězňů nepracuje, že máme vysokou recidivu, nebo že není skoro žádná podpora po propuštění. A ta koncepce taky navrhovala konkrétní řešení. Deset let nato vydalo Ministerstvo spravedlnosti Novou Koncepci vězeňství do roku 2025. A tam je hned v úvodu doslova tato věta: "Byla provedena evaluace naplnění cílů Koncepce rozvoje vězeňství do roku 2015 a vyšlo najevo, že převážné většiny cílů nebylo za uplynulých deset let dosaženo." Ano: "vyšlo najevo, že převážné většiny cílů nebylo za deset let dosaženo." A to přesto, že byly jasně stanovené postupy, že na tom pracovalo dostatečné množství lidí a že na to byl dostatek peněz.

Když vyšla ta nová koncepce, tak jsem zaregistroval jedinou změnu: trochu víc vězňů začalo chodit do práce. Ale dalších osm cílů dodnes naplněno nebylo: stále máme dvakrát víc vězňů, než je průměr v Evropské unii, stále máme vysokou recidivu. Takže to je už dvacet ztracených let. A za rok možná vznikne další koncepce na dalších deset let…

Tady se ale musím vrátit k Organizaci spojených národů, protože ta pracuje – aspoň někdy – mnohem efektivněji než naše Ministerstvo spravedlnosti. V roce 2000 si stanovila Rozvojové cíle tisíciletí, a ty se podařilo do roku 2015 z velké části splnit! Třeba se radikálně snížil počet lidí žijících v extrémní chudobě, o polovinu se snížila dětská úmrtnost, 95 procent lidí se dostalo k mobilnímu signálu. Na dalších 15 let byly stanoveny cíle, které mají ještě mnohem vyšší ambice. Jenže pak přišly migrační vlny, válečné konflikty, pandemie a do toho ještě různí populističtí a autoritářští politici. A ta krásná globální stavba, kterou jsme začali budovat, se nám začala hroutit pod rukama. Tak teď moc nevěřím, že se ten pakt pro budoucnost podaří naplňovat, spíš asi dopadne stejně jako reforma českého vězeňství.

No a dnes taky začíná poslední zasedání synody o synodalitě v katolické církvi. Návrhů, co všechno by se mohlo změnit, je hodně. V zásadě jde o zdůraznění společné odpovědnosti celého Božího lidu, tedy laiků i kléru, za realizaci křesťanského poslání. A to znamená na jedné straně změnu smýšlení – uvědomit si naši společnou důstojnost, která vychází ze křtu, vzdát se rozdělení na církev učící a církev poslouchající, naslouchat hlasu Ducha svatého ve znameních naší doby. Ale pak jde taky o změnu struktur – přizpůsobit zákony a organizační pravidla v církvi této nové mentalitě. Ale ono na tom vlastně není nic nového, ten úkol stanovil už druhý vatikánský koncil. Je to podobné jako s tou reformou vězeňství – dávno víme, co a jak máme dělat, ale prostě to neděláme. A čas nám utíká…

Oproti té světové politice vidím teď v církvi přece jen o trochu větší naději. Zatímco svět ovládá stále víc autokratických lídrů, kteří neváhají kvůli posílení své moci posílat na smrt tisíce vojáků a nechávat trpět hladem miliony lidí, tak v církvi máme papeže, který to s tou změnou myslí opravdu vážně. Samozřejmě, uvést do pohybu kolos, který je tady dva tisíce let a hlásí se k němu jedna a půl miliardy lidí, je strašně těžké. Ale snad to není úplně nemožné.

Minulý týden byl papež v Lucembursku a v Belgii. Mimo jiné navštívil katolickou univerzitu v Lovani. Média pak citovala jeho projev ke studentům a akademikům. Málokdo však zaregistroval uvítací projev rektora té univerzity Luca Selse. Ten mluvil hlavně o tom, jak je tato škola otevřená, že pomáhá migrantům z různých zemí, a taky že přijímá studenty z různých náboženství a kultur a vede s nimi dialog. A pak se obrátil přímo na papeže jako představitele církve. Řekl mu, že "případy sexuálního zneužívání a způsob, jakým se o tomto pochybení v minulosti otevřeně hovořilo nebo nehovořilo a jak byly odsouzeny, ubírá církvi v našem západním světě na morální autoritě. A ovlivňuje ji také to, do jaké míry církev přijímá rozmanitost ve společnosti." Jako příklad uvedl postavení žen: "Proč tolerujeme tak velký rozdíl mezi postavením mužů a žen v církvi, která je často nesena právě na bedrech žen? Nebyla by církev vřelejším společenstvím, kdyby v ní měly ženy významné místo, a to i v kněžské službě?"

Pak se Luc Sels zmínil o dalším problému: "Církev příliš často dává definitivní a univerzální odpovědi na kontroverzní otázky, třeba kolem genderové rozmanitosti nebo vztahové orientace. Je povzbudivé, že vy, papež, máte odvahu veřejně se ptát, kdo jste, abyste soudil lidi s jinou orientací. V rámci Synody hledáte, jak může církev zachovat jednotu v rozmanitosti, a podpořil jste konstruktivní opozici v církvi. Příchod uprchlíka má symbolický význam, znamená příchod jiného, cizího. Zpochybňuje, zda jsou naše pravdy, hodnoty a způsob života tak samozřejmé, jak si myslíme."

No, myslím, že kdyby tohle slyšel leckterý náš biskup nebo farář, tak by reagoval hodně podrážděně. A jak reagoval papež? Ve svém krátkém projevu řekl osmkrát "děkuji" a vyzval studenty k tvůrčímu neklidu: "Buďte neklidnými – prosím! –, buďte hledači pravdy a nikdy neuhasínejte tuto svou vášeň, abyste nepodlehli lenosti myšlení, která je zlou nemocí. Vytvářejte kulturu inkluze, soucitu, péče o nejslabší a o velké výzvy světa, v němž žijeme."

Možná si teď říkáte: to by bylo hezké, kdyby se reformovala církev, světová politika, nebo třeba ten vězeňský systém. Ale co já s tím můžu dělat? No, myslím, že všichni můžeme něco dělat: na prvním místě se zajímat i o ty věci, které jsou mimo náš dosah. Hledat informace, tvořit si názor, diskutovat. Pak můžeme i něco ovlivnit: politiku aspoň ve volbách, církev tím, jak se do ní sami aktivně zapojíme. A nakonec – všichni se můžeme modlit; a to není málo