Můžeme si spásu zajistit svými skutky?

V době postní jsme se v nedělních čteních setkali se starým křesťanským dilematem: je pro naši spásu důležitější víra nebo skutky? Ani jedno ani druhé – nejdůležitější je Boží milost, která zároveň ospravedlňuje i dodává energii k dobrým skutkům.

Zhruba před 500 lety rozjímal ve věži svého kláštera řeholník Martin Luther, který se už delší dobu trápil vědomím vlastní hříšnosti a pochybností o své spáse. Přitom listoval Písmem a hledal odpověď. Zrak mu padl na slova v Pavlově listu Římanům o tom, že spravedlivý bude žít z víry. Později našel u Pavla ještě mnoho dalších míst s podobným obsahem, jedno z nich jsme slyšeli o 4. neděli postní v listu Efezanům. Otázka "ospravedlnění" – zda z víry nebo ze skutků – byla po dalších téměř 500 let hlavním dělítkem mezi katolíky a protestanty, zdrojem nenávisti, osobních konfliktů i krvavých válek.

Dnes se na tento zážitek ve věži díváme s nadhledem staletí. Do jisté míry můžeme Luthera pochopit: když viděl, co všechno jeho katolická církev od svých věřících vyžadovala a za jakoukoliv nedůslednost hrozila pekelnými tresty, pak pro něj muselo být toto pochopení Božího milosrdenství úžasně osvobozující zkušeností. A stalo se taky jedním z hlavních důvodů, proč se reformace tak rychle šířila.

Až po staletích katolíci pochopili, jak velký kus pravdy Luther ve skutečnosti měl a 31. října 1999 bylo v Augsburku vydáno společné prohlášení k učení o ospravedlnění, které podepsali představitelé Světového luterského svazu a Papežské rady pro jednotu křesťanů. V klíčové otázce ospravedlnění zastávají dnes katolíci a většina evangelíků stejný názor: člověk si svými skutky nemůže zajistit spásu, která je vždycky darem Božím; člověk zůstává hříšníkem, ale pokud vírou přijímá Boží odpuštění a zároveň jeho posilující milost, vede ho Bůh sám ke konání dobra. Článek 37 uvádí: "Společně vyznáváme, že dobré skutky, tj. křesťanský život ve víře, naději a lásce, přicházejí po ospravedlnění jako jeho plody. Když ospravedlněný člověk žije v Kristu a jedná v přijaté milosti, přináší – biblicky řečeno – dobré ovoce. Tento důsledek ospravedlnění je pro křesťana, který po celý život zápasí proti hříchu, zároveň závazkem, který má uskutečnit. Proto Ježíš a apoštolské spisy nabádají křesťany, aby činili skutky lásky."

Sblížení s Lutherovým věžním zážitkem by mohlo mít pro katolíky osvobozující sílu. Kolik z nás se trápí tím, že nerozumíme některým církevním požadavkům nebo nejsme schopni je plnit. Nebo že nejsme takoví, jací bychom chtěli být, tedy lepšími lidmi i sami před sebou. Kolik lidí se trápí selháváním ve svých rodinných či pracovních závazcích a rolích.

Tato naše nedokonalost však neznamená, že bychom ztráceli nárok na milost Boží či možnost dělat spoustu jiných dobrých věcí. Nemusíme být dokonalí, abychom mohli plně žít. Naopak, i psychologie říká, že bychom měli přijmout sami sebe, i se svými limity, chybami, neschopnostmi a hříchy. Teprve pak budeme schopni sami sebe realizovat, tedy vykonávat i mnoho dobrého.