Mládež a úcta k odlišnosti

MLÁDEŽ A ÚCTA K ODLIŠNOSTI

• Realita mládeže

V různých oblastech můžeme dnes sledovat mimořádný a spontánní zájem mladých lidí o to, co je jiné. Ten bývá realizován mnoha způsoby: cestováním a dlouhodobými pobyty v zahraničí,[1] poznáváním a zakoušením různých náboženských a kulturních tradic, konfrontací psychických rozdílů a odlišných světů muže a ženy, národnostních menšin, různých subkultur apod. Máme např. k dispozici údaj o tom, že se výrazně zlepšuje vztah ke dvěma pro nás nejbližším a zároveň největším národnostním menšinám – Slovákům a Romům.[2] Vzrůstající tolerance vůči jinak sexuálně orientovaným menšinám je dostatečně prezentována v médiích.

Zatímco dříve byla odlišnost chápána jako nebezpečí a ohrožení, dnes je naopak vnímána spíše jako příležitost k poznání a vzájemnému obohacení – o tento přístup se zasloužila především sociální a kulturní antropologie díky své doktríně o rovnosti všech kultur. Jedním z důležitých filozofických a politologických směrů je multikulturalismus,[3] který se snaží pozitivním způsobem řešit otázky rasových, národnostních, náboženských či sexuálních menšin; dialogem mezi náboženstvími se zabývají přední teologové; pulty knihkupectví jsou zaplaveny tzv. gender literaturou.[4]

Náboženství se ve všech kulturách zabývalo především těmi jevy, které člověk neměl ve své moci – přicházely k němu z vnějšku, byly pro něj nepochopitelné a on je nemohl běžným způsobem ovládnout. Šlo tedy jak o přírodní jevy, tak také o konfrontaci s cizími národy nebo kmeny. V těchto setkáních s cizím, tajemným, neovladatelným si člověk uvědomoval svou bezmocnost a hledal pomoc a posilu ve spojení s nadlidskými a nadpřírodními silami. Proto lze považovat setkání s jinakostí za jeden ze základních náboženských momentů. Také současná úcta k odlišnosti má náboženský i duchovní charakter. Mladý člověk je fascinován objevem světa, který se liší od jeho dosavadních zkušeností i znalostí. Spontánně se mu brání a chce ho odmítnout, zároveň ho však láká jeho novost a tajemnost. Mnoho zralých mužů prohlásilo, že jsou stále znovu překvapováni a oslovováni ženskou duší. Mnoho vědců zůstává v úžasu stát tváří v tvář novému objevu v mikro- nebo makrokosmu. Mnoho cestovatelů prožívá "kulturní šok",[5] který často trvale změní jejich nazírání na život. Také setkání s Bohem (božstvím) mívá tento charakter novosti, odlišnosti, tajemnosti. Každé takové otevření nových obzorů umožňuje člověku více poznat svět v jeho celku, vidět jej i jinýma než svýma očima, chápat souvislosti, o kterých dosud neměl tušení. Tím se přibližuje totální, holistické vizi světa, která je ve své úplnosti člověku nepřístupná – může jen participovat na tom, co je vlastní Bohu. Tyto analogie si uvědomuje stále více lidí, kteří pak své konfrontace s jinakostí prožívají vědomě jako duchovní zkušenosti.

• Teologická interpretace

Také v křesťanské spiritualitě najdeme velké pochopení pro úctu k odlišnosti. Jedním ze základních znaků Boha v křesťanském pojetí je totiž právě jeho jinakost– Bůh je zcela jiný, než si dovedeme představit, zcela se vymyká lidskému chápání, nelze ho popsat lidskými vyjadřovacími schopnostmi, a přesto s ním lze navázat kontakt, neboť on se k tomu rozhodl a tento kontakt lidem nabízí. Přijetí jinakosti, vnímání nepochopitelného, kontakt s nepředstavitelným, to vše nachází v křesťanské tradici své teologické zakotvení v úctě Boha ke každému člověku. Úctu člověka k druhému člověku a k jeho kultuře v jejich odlišnosti proto chápe křesťanství nejen jako otázku svobodné volby, ale přímo jako morální imperativ[6] a zároveň pastorační výzvu: "Učit mladé generace žít svou vlastní identitu v různosti je prioritním úkolem výchovy ke kultuře."[7] Tento postoj, který vychází z křesťanských kořenů a v evropském myšlení posledních staletí se vyvinul do zcela nové kvality,[8] nacházel stále širší konsenzus, až byl posléze formulován a kodifikován jako základní společná hodnota celého lidstva ve Všeobecné deklaraci lidských práv. Katolická církev se oficiálně přihlásila k deklarování lidských práv na II. vatikánském koncilu.[9]

V pojetí mnoha mladých lidí bývá ovšem fascinace jinakostí často důvodem k uvolnění vlastních hodnotových a názorových postojů, které někdy vede až k synkretismu. To se týká nejen otázek ekumenismu ("svobodně si vybírám z jednotlivých konfesí ty prvky, které se mně líbí") a mezináboženského dialogu ("všechna náboženství jsou stejná"), ale také např. pojetí morálních norem ("ateisté nemusí dodržovat křesťanské zásady a jsou spokojenější"). Tyto a mnohé další otázky by měla zkoumat současná teologie v interdisciplinárním dialogu s humanitními vědami.[10]

• Pastorační návrh

Také zde se otvírá široké pole k dialogu církve s mládeží. Doporučujeme k němu např. tato témata:

• Pochopení jinakosti: Do jaké míry jsou mladí lidé otevřeni k ovlivnění novými pohledy? Hledají spíše vlastní uzavřenou jistotu, nebo se nebojí znejistění setkáním s odlišnými názory? Neznamená toto setkání nebezpečí pro jejich dosavadní víru? Je třeba napřed mít jasný obraz vlastního přesvědčení, a pak se teprve otvírat jiným možnostem, nebo je možné hledat své vlastní přesvědčení konfrontací různých názorů a výběrem z nich?
• Jinakost Boha: Jaký obraz Boha mají mladí lidé? Odpovídá spíše tradičním představám jejich rodičů, nebo je blízký pojetí východních náboženství, nebo si vytváří vlastní představu podle osobních životních zkušeností? Jsou připraveni tuto představu měnit na základě nového poznání? Uvědomují si, že Boha nelze vměstnat do lidských kategorií, a že proto každá představa bude jen částečná?
• Rozdílnost kultur: Setkávají se mladí lidé s jinými kulturami? Jak se vyrovnávají s "kulturním šokem" při svých dlouhodobých cestách do vzdáleného zahraničí? Je pro ně rozdílnost kultur obohacením, nebo ji vnímají spíše jako ohrožení vlastních jistot? Jsou schopni rozlišovat, co je pro ně v jiných kulturách přínosem a co by mohlo být ohrožením?
• Odlišnost muže a ženy: Reflektují mladí lidé tuto odlišnost jako vzájemné obohacení, nebo se uzavírají do schémat svého pohlaví a u opačného cítí spíše nepochopení? Jsou schopni empatie a pochopení postojů druhého i tehdy, když by sami vnímali věc zcela jinak? Chápou druhé vždy jako tajemství, které nebudou nikdy schopni zcela proniknout? Uvědomují si, že jde o analogii se vztahem k Bohu?

Úcta k odlišnosti je tedy, jak jsme viděli, jedním z typických inkulturačních témat. Ve světové církvi už dlouhou dobu teologicky vyzrává, do naší pastorační praxe zatím proniká velmi pomalu. Dialog o duchovních otázkách se současnou mládeží by mohl být dobrým podnětem k reflexi tohoto tématu.Předpokladem k dialogu na straně pracovníků církve je však hlubší teoretický vhled do projednávaných témat – mladí partneři dialogu, zvláště studenti, se často orientují v daných tématech na úrovni současného poznání humanitních věd a pastoračního pracovníka, který se projeví jako nekompetentní, pak nemohou brát vážně. Součástí tohoto vhledu je i znalost vývoje teologie a jejích nejnovějších postojů – nestačí jen znalost dokumentů magisteria. Takový kompetentní dialog může obohatit také pastoračního pracovníka tím, že mu pomůže k rozlišování hodnot dané kultury. Církev pak může přijmout z jiných kultur a jejich pohledů na svět některé prvky, které jí dosud byly cizí, které však nejsou v rozporu s evangeliem.

[1] Cestování do exotických zemí, které bylo ještě pro minulou generaci mladých lidí něčím zcela výjimečným, je pro jejich současnou generaci normální. Více než 10 % mladých lidí také prožilo nějaký čas v zahraničí na studijním pobytu. (Srov. SAK, Mládež na křižovatce, s. 166.)

[2] Srov. SAK, Mládež na křižovatce, s. 25-31. Zároveň se ale mírně zhoršuje vztah k většině vzdálenějších národů (Američanům, Němcům, Rusům, Francouzům) a velmi silně k výrazným domácím subkulturám – anarchistům, punkerům a skinheads (srov. tamtéž).

[3]Srov. BARŠA, op. cit.

[4] Studium tzv. gender problematiky je u nás záležitostí posledních deseti let a zajímá především mladou generaci. Srov. např. OAKLEYOVÁ, Ann. Pohlaví, gender a společnost. Praha: Portál, 2000, ISBN 80-7178-403-6.

[5] Srov. SOUKUP, op. cit., s. 18.

[6] KKC 1931-1933.

[7] PC 10.

[8] Tento proces ovšem neprobíhal přímočaře, ale po dlouhé období byl ze strany křesťanů chápán negativně, protože nutně vedl k ohrožení církevních pozic a privilegií. Srov. HANUŠ, Jiří (ed.). Křesťanství a lidská práva. Brno: CDK, 2002, ISBN 80-85959-89-5, s. 15.

[9] Srov. UR 2.

[10] Srov. např. už několik desítek let se rozvíjející feministická teologie, multikulturní teologie, ekumenická teologie, teologie nekřesťanských náboženství atd.