Mír na zemi, pokoj v rodinách

Co má společného Putinova válka a Istanbulská úmluva? Jak zastavit násilí kolem nás?

Když jsem pracoval jako kaplan ve věznici, tak jsem se často setkával s pachateli násilných trestných činů. Většinou přiznávali svou vinu, ale přitom považovali násilí za běžnou věc, která patří k životu: "Vždyť on mě urazil, tak jsem mu musel rozbít hubu"; nebo: "já už jsem takovej, když to do mě vjede, tak to každýmu natřu, ať třeba chcípne"; anebo taky: "jenom jsem se jí párkrát dotkl, a hned mně napařili dva roky za domácí násilí." Mnozí z těch lidí trpí poruchou osobnosti a jen těžko na tom můžou něco změnit. Jiní to ale dělají vědomě, je to jejich životní strategie: potvrzují si tím svůj pocit moci, nadřazenosti; a většinou jim to vychází. Je však v zájmu celé společnosti, aby takové lidi našla, odsoudila a izolovala. Protože jinak by se to násilí šířilo dál.

Proč o tom mluvím? Protože s násilím se setkáváme i v běžném životě: média ukazují drastické záběry z války na Ukrajině. Uprchlíci nám vypráví o svých zničených domech a zabitých příbuzných. Ale taky se dozvídáme o násilí, ke kterému dochází tady u nás, v našich domovech: o násilí páchaném na ženách, na dětech, na seniorech… To se bohužel nevyhýbá ani křesťanským rodinám. A k tomu ještě násilí na nenarozených dětech, na to si naše společnost už tak zvykla, že ho ani nepovažuje za nic špatného.

Tak bych se chtěl dnes zamyslet nad tím, jak je možné, že v době, kdy považujeme lidskou důstojnost za nejvyšší hodnotu, se zároveň tato hodnota tak brutálně pošlapává; že to často dělají lidé, kteří působí seriózním dojmem a mají ve společnosti, a třeba i v církvi, vážené postavení; a nakonec: co můžeme jako křesťané dělat pro to, aby toho násilí nebylo tolik.

Před šedesáti lety, v dubnu 1963, vydal papež Jan XXIII. encykliku Pacem in terris – Mír na zemi. Bylo to krátce po karibské krizi, kdy reálně hrozilo rozpoutání jaderné války mezi Sovětským svazem a Spojenými státy. Papež tehdy svou diplomacií přispěl k odvrácení toho nebezpečí. A pak vydal encykliku, ve které vyzývá lidstvo, aby se zbavilo všech atomových zbraní a aby ukončilo závody ve zbrojení, protože konflikty mezi národy se dají vždycky řešit diplomatickou cestou.

Třicet let nato, po pádu železné opony, jsme možná na chvíli uvěřili, že tato vize Jana XXIII. není jen utopií, že by se snad i mohla uskutečnit. Jenže pak přišel teroristický útok na Spojené státy, válka v Afghanistánu, Iráku, Sýrii, a nakonec Ukrajina. Najednou i my křesťané souhlasíme s tím, že se zvyšuje výroba zbraní, protože před agresí nelze ustupovat.

Někdy je mně líto papeže Františka, jak zoufale usiluje o to, aby válka co nejdřív skončila, a pak ho to vede k těm vyjádřením, která nás asi právem pobuřují: když označí ruskou propagandistku za nevinnou oběť, nebo když mluví o štěkání NATO u ruských dveří. Ale pokud má někdo dojem, že František nerozlišuje agresora a oběť, tak to bych ho hájil. Ve srovnání s tím, jak mluvil Pius XII. o nacistech, je mnohem méně diplomatický. Loni v listopadu třeba řekl: "Když mluvím o Ukrajině, mluvím o mučeném lidu. Když je někdo mučený, je tu někdo, kdo ho mučí. Samozřejmě, že je to ruský stát, kdo útočí. Je to zcela jasné. Někdy se snažím nespecifikovat, abych neurazil, a spíše odsuzuji obecně, i když je dobře známo, koho odsuzuji. Není však nutné, abych uváděl jméno a příjmení."

Já tady, na rozdíl od papeže, to jméno a příjmení klidně řeknu: Vladimir Putin mně totiž silně připomíná ty vězně, o kterých jsem mluvil na začátku. I on to obrovské násilí páchá vědomě, je to jeho životní strategie: potvrzuje si tím svůj pocit moci, nadřazenosti; a zatím mu to vychází, aspoň u vlastního národa. Je však v zájmu celého světa, aby byl poražen a odsouzen. Protože jinak by se to násilí šířilo dál.

Takže, pokud jde o válku – nevzdávejme to a vytrvejme v tom, co děláme: pomáhejme uprchlíkům; nevěřme ruské propagandě; vytvářejme kolem sebe prostředí respektu a vzájemného pochopení; a nepřestávejme se modlit za mír, svolávat do té válečné nenávisti energii Boží lásky.

A pokud jde o to druhé násilí, schované za zdmi našich domovů: především bychom měli přemýšlet o tom, zda i my nejsme jeho účastníky! Ať už jako oběti, nebo možná i pachatelé. Spousta žen si třeba stěžuje, že se s nimi manžel nebaví o věcech, které jsou pro ně důležité, že mluví jen o své kariéře, penězích, o svém autě. Nebo znám rodiny, ze kterých jeden z partnerů chce udělat dokonalý vzor křesťanského života: všichni se musí chovat zbožně a cudně, ukazovat, jak jsou šťastní…, jenže děti i druhý partner tím těžce trpí. Nebo když někdo chrání svou babičku tak dokonale, že ji drží doma v izolaci a vůbec ji nepustí mezi lidi, i když ona po tom touží. Do pojmu domácí násilí se už dnes počítá nejenom to fyzické, ale taky psychické, ekonomické, sexuální násilí, nebo sociální izolace. Často jde o banální věci, které se snadno vyřeší, jakmile si je lidé uvědomí, nebo o nich spolu komunikují. Ale když se to neudělá, tak můžou dál růst a ubližovat.

Napřed tedy přemýšlejme o sobě. A pak si všímejme případného násilí ve svém okolí, a když něco objevíme, tak citlivě reagujme. Pokud někdo neví jak, doporučuju knížku Domácí násilí, s podtitulem Příručka (nejen) pro pastorační pracovníky. Vydali ji Karmelitáni roku 2019.

Nakonec si dovolím trošku píchnout do vlastních řad: přečetl jsem si Istanbulskou úmluvu, která zavazuje signatářské státy k "prevenci a potírání násilí vůči ženám a domácího násilí". Před týdnem ji schválil Evropský parlament, Česká republika je jedna z posledních, které ji ještě neratifikovaly. Hlavně kvůli odporu křesťansky smýšlejících poslanců. Jí jsem v ní ale nenašel nic, co bych jako katolík nemohl podepsat. Úmluva nezavádí žádnou genderovou ideologii, jen používá pojem "gender" tak, jak je ustálený v odborném světě: tedy jako soubor společenských představ o tom, co je typicky mužské nebo ženské chování. Gender přitom není totéž co pohlaví, které je dané fyziologicky. Uvědomil jsem si, jak v těch pojmech máme pořád zmatek, a z toho pak vznikají zbytečná nedorozumění, nebo ideologické předsudky. Pro lepší přehled opět doporučuju Dominikánskou 8: diskusi na téma Genderové stereotypy v církvi.

A k námitce, že Úmluvu nepotřebujeme, protože její požadavky už máme v zákonech? To je sice pravda, ale ratifikací úmluvy zajistíme, aby to nějaká další politická garnitura nemohla změnit. A taky se jasně přihlásíme ke společenství států, které ctí důstojnost a práva všech lidí, tedy hodnoty vycházející z křesťanství.