Má ještě křesťanství budoucnost?

Věřících křesťanů ubývá. Touha po předávání víry je však stále živá. Jen moc nevíme, jak na to.

Máme za sebou misijní neděli a před sebou 28. říjen, výročí vzniku Československa. Mnoho lidí si tenkrát představovalo, že osvobození od nadvlády Habsburků bude znamenat taky osvobození od katolické církve. Hnutí s heslem "pryč od Vídně, pryč od Říma" vedlo ke vzniku dvou nových církví ČCE a CČSH, které předpokládaly, že se k nim přidá většina národa. Mnoho katolíků k nim skutečně přestoupilo, ale někteří z církve odešli a nikam už se nepřidali - takže ten pověstný český ateismus může mít kořeny už zde.

Uplynulo sto let, převálcoval nás nacismus a komunismus, k tehdejším ambiciózním církvím se dnes hlásí pár promile obyvatel, a nás katolíků je sice podle sčítání lidu kolem milionu, ale na bohoslužby z toho nechodí ani polovina. A to ještě nemáme spočítané, jak naše řady prořídly během pandemie.

Docela smutný obrázek, že? V roce 89 si mnozí mysleli, že když bude náboženská svoboda, tak se k nám lidi pohrnou. Misijních aktivit jsme zažili spoustu, od evangelizace v médiích a na ulicích až po velká shromáždění na stadionech. Počet věřících ale přesto stále klesá. Papež Jan Pavel II. prý zažil největší zklamání, když zjistil, že po pádu komunistického režimu mnozí Poláci místo do kostelů zamířili do supermarketů.

Ani dlouhodobé a dobře promyšlené programy moc nepomáhají: třeba pod hlavičkou Apoštolské církve funguje hnutí Církev bez hranic. Jeden sbor má i tady v Teplicích, vede ho náš dobrý kamarád Marek Janovský. To hnutí vzniklo roce 1999 s cílem zakládat nové sbory. Během dvaceti let jich založilo třicet. Ale k Apoštolské církvi se pořád se hlásí necelých pět tisíc lidí. Teď by chtěli během deseti let založit dalších sto sborů. No, nevím...

V podobné situaci je přitom celá Evropa. Mnozí to považují za tragédii, nadávají na hříšnou společnost, která spěje k záhubě, a přemýšlí, co udělat pro její záchranu. Tedy jak získat co nejvíc lidí pro svou víru. A samozřejmě taky hledají chyby na své straně: co jsme udělali špatně, že se nám to tak zvrtlo?

Jistě, chybujeme všichni. A přiznat si, že i svatá církev je hříšná, to je nutný první krok. Ale hříšnost církve není jedinou ani hlavní příčinou masového odklonu od víry. Tou je, jak se dnes shodují odborníci, hluboká změna životních podmínek, ke které došlo v posledních sto letech: na jedné straně rozvoj technologií, materiální dostatek a lékařská péče, takže lidé už v běžném životě nemají pocit, že by se museli spoléhat na nějakou pomoc shůry. Na druhé straně lidská práva: člověk už není nucen věřit či nevěřit, ale může se k tomu sám rozhodnout. A konečně příklon k individualismu, kdy každý usiluje o to, co považuje za nejlepší pro svůj život, a nějaká víra v nadpřirozeno do toho většinou nepatří.

Když si to všechno uvědomíme, tak už se tolik nedivíme, že lidé Boha nepotřebují. Sami přece taky v tom prostředí žijeme a jsme jím ovlivněni. A možná taky někdy pochybujeme o tom, zda ještě má smysl věřit. Takže i motivace k nějakému misijnímu úsilí je mnohem menší než dřív. Dlouho třeba byli křesťané přesvědčeni, že člověk, který nevěří v Krista a není pokřtěn, nemůže přijít do nebe. Na koncilu ale církev uznala, že i takový člověk může být spasen. Tak proč bychom měli za každou cenu nabízet lidem své křesťanství? Nebylo by lepší nechat každého, ať si věří, čemu chce? Nebo ať nevěří ničemu?

Synodní diskuse ale přesto ukázaly, že touha po předávání víry je stále živá: protože víra dává našemu životu smysl, naději, sílu v nesnázích... a chceme se o toto bohatství s druhými dělit. Zároveň ale cítíme zklamání, že se nám to moc nedaří.

V salesiánských střediscích řešíme tento problém víc než třicet let. Většina dětí a mladých lidí, kteří tam chodí, žije v nevěřícím prostředí. U nás se setkají s křesťany, vidí náboženské symboly, poznají život Dona Boska, zaslechnou větu z Bible... Ale skutečné konverze jsou výjimkou. Podobné je to ve farnostech. Udržujeme tam bohoslužebný provoz, na který jsou věřící zvyklí. Ovšem když zabloudí do kostela člověk, který třeba upřímně hledá víru, ale tomuto provozu nerozumí, tak zase rychle odejde.

Pokud tedy chceme lidem něco nabízet, měli bychom se ptát, co opravdu potřebují. Dnešní člověk většinou neřeší otázku, zda se po smrti dostane do nebe. Ale rád by se třeba zbavil strachu z budoucnosti, který na něj těžce doléhá. Nebo nechápe absurditu zla, které vidí každý den v televizi. Nebo se potřebuje zbavit tíživých výčitek svědomí. Nebo po bolestném rozvodu hledá nový, konečně smysluplný vztah, a církev, místo aby ho v tom podpořila, tak mu to zakazuje.

Tomáš Halík říká, že prožíváme "obrat od náboženství ke spiritualitě. Zatímco tradiční institucionální podoby křesťanství připomínají vysychající koryta řeky, zájem o spiritualitu všeho druhu je překotně sílící proud podemílající staré břehy a razící si nové cesty. Úkol, který teď čeká na křesťanství, spočívá z velké části v rozvinutí spirituality - a nově pochopená křesťanská spiritualita může významně přispět k duchovní kultuře dnešního lidstva i daleko za hranicemi církví." (185) No, to stojí za úvahu, to je velký úkol. Ale jsme schopni doprovázet lidi po takové duchovní cestě, aniž bychom k tomu nabalovali svoje dogmata, předpisy a rituály?

A když už někdo projeví zájem o naše poselství, jsme schopni mu ho srozumitelně vysvětit? Jiří Zajíc říká, že příběh Ježíše Krista "není dostatečně srozumitelný ani uvnitř katolické církve. Že Ježíš nás vykoupil svou smrtí na kříži, kam ho poslal jeho otec, je teologicky špatně, ale prakticky se to tak říká a lidé to tak chápou." Tím dnes ale málokoho oslovíme. "A to je velká práce, která nás čeká: znovu promyslet, co je jádro křesťanského příběhu, a srozumitelným jazykem to zprostředkovat."

Nakonec ještě problém, o kterém mluví papež František v exhortaci EG: "Církev může dospět k poznání, že některé její zvyklosti nesouvisejí přímo s jádrem evangelia, a ačkoli se v průběhu dějin hluboce zakořenily, dnes už jejich poselství není vnímáno adekvátně. Nemějme strach je revidovat. Podobně existují církevní normy či předpisy, které mohly být účinné v jiných dobách, ale už nemají stejnou výchovnou a životodárnou sílu." Nevím jak vy, ale já bych sem zařadil třeba některé přepisy manželského práva; nebo povinnost kněžského celibátu; nebo nauku o odpustcích, která se připomíná právě teď, v dušičkovém období.

Halík to vyjádřil vtipným srovnáním v knížce Odpoledne křesťanství: "Katolická církev slíbila v úvodní větě konstituce GS současnému lidstvu solidaritu v jeho radostech a nadějích, úzkostech a bolestech. Ta věta zní jako manželský slib lásky, úcty a věrnosti. Nezdá se však, že by moderní člověk přijal tuto nabídku s velkým nadšením; možná nabyl dojmu, že nyní se nabízející nevěsta poněkud zestárla a neoplývá přílišnou přitažlivostí." (111)

Takže mnoho otázek, mnoho výzev a málo hotových řešení. Ano, ale právě to je cesta, po které bychom se měli vydat, pokud chceme dnes naplnit úkol "kázat evangelium všemu stvoření" (Mk 16,15).