Listoval jsem v Dopisech Olze...

... a našel jsem citát, o který se musím podělit. Václav Havel ho napsal ve chvíli, kdy už dva roky seděl ve vězení. Je v něm víra, naděje i láska (Dopis č. 82):

Někdy prožívám stav jakési obecné a podstatné radosti ze života, z toho, že jsem, že můj život – navzdory všemu – má nějaký smysl, že jsem cosi dobrého udělal, že jsou lidé, kteří mne chápou, rozumí mi, sdílejí se mnou – byť třeba jen na dálku a jen v obecné rovině – můj osud, chápou, co chci a proč to či ono dělám, myslí na mne, mají o mne starost a přejí mi dobré a – což je asi vůbec nejdůležitější a nejkrásnější – mají mne rádi. Je to zážitek vyjevování a zpřítomňování jinak dost skryté, ale vše zároveň z pozadí určující duchovní dimenze, totiž dimenze víry, naděje a hlubokého přesvědčení o "smyslu". Snad je to něco jako živoucí zkušenost kontaktu s "absolutním horizontem", snad je to radostný zážitek souladu člověka se sebou samým a svou "vyšší odpovědností"; snad je to nějaké radostné setkání s božím vlídným porozuměním pro mé neobratné pozemské pachtění, pro můj tak říkajíc dobrý úmysl. Tahle nálada není u mě sice nijak moc častá, zato je však velice užitečná: vlévá do mne sílu a energii a odvahu…