Laický rozměr církve - zkušenost z Latinské Ameriky

V rámci synody hledáme nový model církve, v němž by byli mnohem více zastoupeni i v odpovědných rolích laici. Inspiraci můžeme hledat v Latinské Americe. Měl jsem možnost ji několikrát navštívit a své zkušenosti jsme shrnul v knížce Křesťané v zemi Indiánů. Nabízím zde kapitolu, která se zabývá uvedeným tématem.

Organizace katolické církve v mnoha oblastech Latinské Ameriky je odlišná od toho, na co jsme zvyklí v Evropě. Jedna farnost zpravidla zaujímá daleko větší území – někdy je to celé stotisícové město, někdy stovky nebo i tisíce vesnic. Takovou farnost pak spravuje tým kněží – ti kteří ovšem zdaleka nemohou obsáhnout všechnu pastorační práci, kterou je tam třeba vykonávat. Je tedy zcela přirozené, že jsou daleko víc nasazeni do práce laici. To, k čemu se evropská církev teprve pomalu a velmi těžce dopracovává, je v Latinské Americe zcela běžnou a samozřejmou skutečností. Například v diecézi San Cristóbal pracuje jen asi desetina kněží vzhledem k počtu věřících ve srovnání s Evropou, ale naopak na jednoho kněze připadá v průměru 100 aktivních laických katechetů!

Tato situace přináší vedle různých výhod také jeden zásadní problém: podle kanonického práva, které je závazné pro katolickou církev na celém světě (vychází však z evropské reality), je základním právním subjektem církve farnost. Jejím jménem jedná farář, který má poslední slovo ve všech pastoračních, ekonomických i právních otázkách. Pokud je farnost tvořena jednou církevní obcí o počtu několika set, příp. několika tisíc členů, je tento model funkční. V Latinské Americe je však farář především tím, kdo zajišťuje komunikaci mezi centrem (farností, příp. biskupstvím) a místními církevními obcemi, jejichž realitu znají především ti, kdo v nich žijí a odpovědně pro církev pracují – tedy domorodí katechisté. Ti však z hlediska církevního práva nemohou o ničem rozhodovat. Tato situace je přirozeným důsledkem koloniálního způsobu myšlení, v němž byli indiánští obyvatelé považováni za méněcenné nebo za nedospělé děti, za něž všechnu odpovědnost museli přebírat kolonizátoři. V době, kdy se církev snaží o důsledné uplatňování spoluodpovědnosti a principu subsidiarity, však jde o anachronismus. Vhodným řešením by byla buď změna církevního práva, která by dala pravomoci i jiným subjektům v rámci farnosti než faráři, nebo naopak změna organizace místních církví tak, aby lépe odpovídaly předpokladům, z nichž církevní právo vychází. To by znamenalo především decentralizaci místních církví a zakládání malých farností na vesnicích a předměstích.

Poslední uvedená možnost se zdá nejrozumnější, naráží však na problém nedostatku kněží. Stále se totiž nedaří motivovat dostatečné množství mladých mužů z indiánských vesnic k tomu, aby podstoupili přípravu na kněžství spojenou s několikaletým pobytem v semináři, a pak se zavázali k celoživotnímu celibátu. To je v příliš velkém rozporu s jejich kulturou – Mayové totiž považují mužského jedince za dospělého a plnoprávného člena obce až po uzavření sňatku. Svobodní jsou zcela diskvalifikováni z účasti na veřejném životě, přihlíží se k nim jako k dětem. Přitom však v jejich vesnicích žije dostatek schopných a odpovědných katechistů, kteří jsou teologicky vzdělaní a žijí příkladným rodinným životem. Nic nebrání tomu, aby byli vysvěceni na jáhny, nemohou však přijmout svěcení kněžské. O tom, že jde o naléhavý církevně-kulturní problém, vypovídají čísla z diecéze San Cristóbal: v současné době zde pracuje 340 domorodých ženatých jáhnů, ale pouze 82 kněží, z nichž jen 13 je indiánského původu. Místní biskup se rozhodl řešit situaci tak, že vybral několik desítek nejschopnějších ženatých jáhnů a požádal papeže, aby mu dovolil vysvětit je na kněze. Tím by bylo umožněno, aby se v mnoha vesnicích, kam dosud dojížděl kněz jednou za čas, pravidelně slavila mše svatá, a navíc by mohly být zřízeny nové farnosti s vlastním farářem vybaveným běžnými rozhodovacími pravomocemi. Řím ovšem po více než desetiletém zkoumání a diskutování tuto žádost na jaře 2006 definitivně zamítl.

V této perspektivě lze také lépe pochopit klíčový pojem současné latinskoamerické církve, na nějž navazuje teologie osvobození – základní společenství (comunidad de base). Běžné srovnávání s našimi malými společenstvími nevystihuje přesně podstatu tohoto fenoménu: základní komunity bývají spíše větší skupiny čítající od několika desítek do několika stovek osob, počtem tedy zhruba odpovídají celkovému počtu lidí, kteří se u nás scházejí na nedělních bohoslužbách. Lze je tedy spíše srovnávat s našimi farnostmi – v podmínkách Latinské Ameriky však většinou netvoří samostatnou organizační jednotku církve ani nemají ve svém středu vlastního kněze. Hnutí základních společenství je tedy spíše hnutím sebeuvědomění laiků, zvláště těch, kteří jsou chudí nebo indiánského původu. Jedním z jeho praktických cílů je svěření větší odpovědnosti a pravomoci v církvi do jejich rukou.